
Koncem roku 1540, ještě než z oltářní stěny Sixtinské kaple zmizelo lešení, vešel dovnitř papež Pavel III., aby si prohlédl nedokončenou fresku. Doprovázel ho papežský ceremoniář Biagio da Cesena. Giorgio Vasari znal Michelangela osobně, jejich střet nastínil už ve vydání svých Životů z roku 1550 a v roce 1568 uvedl Biagiovo jméno i celý příběh. Když se ho papež zeptal na názor, Biagio vzhlédl k více než třem stovkám nahých těl kroutících se po modré omítce. Prohlásil, že v tak posvátné kapli je takové dílo hanebností a hodilo by se spíš do veřejných lázní a krčem.
Michelangelo počkal, až družina odejde, vylezl zpátky na lešení a zpaměti vmaloval Biagia do pravého dolního rohu pekla. Obsadil ho do role Mínóa, soudce podsvětí. Přimaloval mu oslí uši a kolem trupu mu dvakrát obtočil obrovského hada, jehož čelisti se zakously přesně do míst, která chtěl Biagio zakrýt.
Vasari píše, že Biagio marně prosil papeže i malíře, aby tu tvář seškrábali. Ve sbírce anekdot Lodovica Domenichiho z roku 1562 mu Pavel III. s lehkostí odpověděl: „Messere Biagio, víte přece, že mám od Boha moc na nebi i na zemi; jelikož však má pravomoc nesahá až do pekla, budete muset mít strpení, že vás z něj nemohu vysvobodit.“ Pozdější římská převyprávění vtip přikrášlila očistcem a latinským úslovím „v pekle není vykoupení“.
Aby pro tuto fresku v roce 1535 uvolnil souvislou stěnu vysokou 13,7 metru a širokou 12 metrů, nechal Pavel III. zazdít dvě úzká okna. Michelangelovi pomocníci otloukli fresky Pietra Perugina z patnáctého století i dvě lunety ze samotného Michelangelova stropního cyklu z let 1508–1512, takřka pětadvacet let poté, co vysoko nad hlavami vzniklo Stvoření Adama. Téměř čtyři stovky postav dnes víří po jediné bezrámové ploše z drceného lapisu lazuli bez malovaných obrub a bez jediného vepsaného jména. Dokonce i oba horní oblouky jsou součástí bouře. Bezkřídlí andělé zápasí v levé lunetě s dřevěným křížem a trnovou korunou a v pravé se drží kamenného sloupu bičování, zatímco mezi nimi se stropní prorok Jonáš zaklání, jako by ho vzhůru nadnášel vichr zdola.
Proč nemá Kristus vousy?
Středověké Poslední soudy obvykle usazují Krista na duhový trůn – vousatého, zahaleného v rouchu až po kotníky a nehybného. Michelangelo trůn, roucho i vousy zavrhl. Jeho Kristus vystupuje v polostoji z výbuchu žlutého světla a stavbou těla připomíná helénistického Apollóna Belvederského z protějšího vatikánského nádvoří. Pravou paži prudce zvedá vzhůru. Levou rukou ukazuje na ránu po kopí ve svém boku. Všechno na stěně se otáčí kolem té pozdvižené paže jako voda kolem vesla.

Po jeho boku se Panna Maria rozchází se staršími italskými freskami, na nichž se u syna přimlouvá, dokud soud ještě neskončil. Tady si překřižuje obě ruce na hrudi, tiskne se pod Kristovu pravici a sklání zrak dolů ke spaseným, kteří stoupají na levé straně. Teolog a historik umění Heinrich Pfeiffer ve své studii o programu Sixtinské kaple upozorňuje proč: čas přímluv právě vypršel.
Přímo pod Mariinýma nohama sedí na oblaku svatý Vavřinec a svírá železný rošt svého římského mučednictví. Marcia Hallová a Loren Partridge poukazují na to, proč dvě nejčestnější místa pod Kristem zaujímají právě Vavřinec a svatý Bartoloměj. Jeden byl upečen zaživa a druhý stažen z kůže, takže jejich zničené pokožky zpřítomňují křesťanskou nauku, která je ústředním tématem celé stěny: tělesné vzkříšení z mrtvých.
Čí tvář nese kůže v ruce svatého Bartoloměje?
Pod Kristovou levou nohou sedí na oblaku holohlavý šedovousý apoštol a zvedá krátký zahnutý stahovací nůž. Z druhé ruky mu visí celá lidská kůže, stažená v jednom kuse od temene až po kotníky.

Podle křesťanské tradice byl svatý Bartoloměj v Arménii zaživa stažen z kůže. Jenže povislý obličej na prázdné kůži nepatří Bartolomějovi. Bartoloměj má holou lebku a hustý šedivý plnovous. Kůže má tmavé vlasy, propadlé oči, křivé obočí a zploštělý kořen nosu, který Michelangelovi v mládí přerazil sochař Pietro Torrigiano.
Ani Vasari, ani Ascanio Condivi, dva Michelangelovi životopisci ze šestnáctého století, se o této tváři nezmínili. S určením přišel až v roce 1925 italský lékař a badatel v oboru umění Francesco La Cava, když zplihlou masku porovnal s bronzovou bustou od Daniela da Volterra a malovaným portrétem Michelangela od Jacopina del Conte. Vatikánští odborníci včetně ředitele restaurování maleb Fabrizia Mancinelliho tento závěr od té doby přijímají.
Michelangelovi bylo jedenašedesát, když na stěně začal pracovat, a šestašedesát, když byla 31. října 1541 odhalena. Jen o několik sálů a jedno schodiště dříve na vatikánské návštěvnické trase, ve Stanze della Segnatura, namaloval Raffael zadumaného pětatřicetiletého Michelangela na přední schody Athénské školy. O třicet let později pětileté tažení na lešení stárnoucího muže těžce poznamenalo. Vasari zaznamenává, že Michelangelo spadl z fošen a ošklivě si poranil nohu, odešel domů, v zuřivosti se zamkl a odmítl k sobě pustit lékaře. Jeho přítel, florentský lékař Baccio Rontini, si však našel skrytou cestu do domu, procházel pokoj po pokoji, dokud ho neobjevil, a odmítl se hnout od jeho lůžka, dokud se noha nezahojila.
Ve svých básních Michelangelo často psal o tom, jak ze sebe jako had svlékne obnošenou pozemskou schránku. O čtyřicet let dříve vytesal své jméno přes mramorovou šerpu na své mladistvé Pietě. Tady pověsil svou prázdnou kůži nad propast mezi nebem a peklem.
Patnáct postav na oltářní stěně Sixtinské kaple

Levá strana z pohledu diváka leží po Kristově pravici, na straně spasených. Pravá strana z pohledu diváka leží po Kristově levici, na straně zatracených. Stejně podrobný rozbor patnácti dalších děl najdete v našem průvodci Slavné obrazy, každá postava určená.
| # | Postava nebo skupina | Kde na stěně hledat | Jak je poznáte |
|---|---|---|---|
| 1 | Kristus Soudce | Nahoře uprostřed, ve zlaté záři | Bezvousý, svalnatý, pravou paži zvedá nad hlavu |
| 2 | Panna Maria | Přitisknutá pod Kristovou pravou paží | Modré a růžové roucho, hlava skloněná dolů ke spaseným |
| 3 | Svatý Vavřinec | Sedí těsně pod Mariinýma nohama | Drží železný rošt, na němž byl upečen |
| 4 | Svatý Bartoloměj | Sedí na oblaku pod Kristovou levou nohou | Vousatý, v pravé ruce zvedá stahovací nůž |
| 5 | Michelangelův autoportrét | Visí z Bartolomějovy levé ruky | Zplihlá prázdná lidská kůže s Michelangelovou tváří a přeraženým nosem |
| 6 | Svatý Petr | Mohutná stojící postava napravo od Krista | Bílý plnovous, podává dva těžké klíče, jeden zlatý a druhý stříbrný |
| 7 | Svatý Jan Křtitel | Vysoká stojící postava nalevo od Panny Marie | Svalnatý obr s kusem velbloudí kůže kolem boků |
| 8 | Svatý Ondřej | Zobrazen zezadu mezi Janem a Pannou Marií | Otáčí hlavu zpět a zapírá se o dřevěný kříž |
| 9 | Svatá Kateřina a svatý Blažej | Pravé střední pásmo, pod Petrem | Kateřina v zeleném nad rozlomeným kolem s hřeby; za ní Blažej se železnými hřebeny na vlnu |
| 10 | Troubící andělé a dvě knihy | Uprostřed, pod oblakem světců | Sedm andělů duje do dlouhých žesťových polnic, tři další drží malou knihu pro spasené a obrovskou pro zatracené |
| 11 | Vzkříšení mrtvých | Levý dolní roh, na holé zemi | Kostlivci a těla obrůstající novým masem se vysoukávají z hrobů |
| 12 | Převozník Charón | Dole vpravo od středu, v dřevěném člunu | Démon se žhnoucíma očima se napřahuje dlouhým veslem a vyhání duše na břeh |
| 13 | Mínós, portrét Biagia da Cesena | Úplně v pravém dolním rohu | Oslí uši, v pekle dvakrát ovinutý zakusujícím se hadem |
| 14 | Luneta s křížem a trnovou korunou | Levý horní oblouk | Bezkřídlí andělé zápasící ve vzduchu s křížem |
| 15 | Luneta se sloupem bičování | Pravý horní oblouk | Bezkřídlí andělé objímající kamenný sloup, u něhož byl Kristus bičován |
Co se stalo, když Řím najal „kalhotáře“?

Bez svatozáří a popsaných svitků se světci poznají podle toho, že třímají nástroje své smrti. Napravo od Krista vystupuje svatý Petr se dvěma nadrozměrnými klíči, jedním zlatým a druhým stříbrným, a odevzdává zpět svou papežskou pravomoc, protože dějiny skončily. Těsně nalevo od Petra, vedle jeho napřažených klíčů, stojí vousatý muž v červeném plášti, v němž moderní vatikánští badatelé spatřují svatého Pavla. Naproti vlevo má na sobě svatý Jan Křtitel cár velbloudí kůže, zatímco svatý Ondřej k nám mezi Janem a Marií obrací holá záda a zapírá se o dřevěný kříž.
O řadu níž pod Petrem se zástup mění v hradbu zbraní. Svatý Šimon drží dlouhou zubatou tesařskou pilu. Svatý Filip nese kříž a svatý Šebestián klečí na oblaku se svazkem šípů sevřeným v pěsti jako lučištník. Vedle něj se svatá Kateřina Alexandrijská v zelených šatech sklání nad rozlomeným kolem s hřeby, zatímco za ní svatý Blažej třímá dva železné hřebeny na česání vlny.
Právě tito poslední dva světci nesou nejhlubší jizvu na celé stěně. V roce 1541 byla Kateřina zcela nahá a Blažej se skláněl nad jejími obnaženými zády s pohledem upřeným dolů na její tělo, nikoli vzhůru ke Kristovi. V prosinci 1563 však Tridentský koncil odsoudil „smyslnost“ v posvátném umění. Dne 21. ledna 1564, čtyři týdny před Michelangelovou smrtí 18. února, nařídila kongregace papeže Pia IV. nahotu na fresce přemalovat.
Nevděčný úkol svěřil Pius IV. Michelangelovu věrnému žákovi Danielovi da Volterra, kterému Římané obratem přezdili Il Braghettone, kalhotář. Většině postav Volterra domaloval tenké temperové roušky na suchou omítku technikou zvanou a secco. U Kateřiny a Blažeje však malba zasucha nestačila. Jak během restaurování Sixtinské kaple v letech 1990 až 1994 potvrdili Mancinelli a hlavní restaurátor Gianluigi Colalucci, Volterra vysekal ze zdi Michelangelovu původní maltu a nanesl čerstvou vlhkou omítku, aby Kateřinu oblékl do zelené a Blažejovy oči bezpečně stočil k Ježíšovi. Tým v devadesátých letech odstranil zhruba polovinu pozdějších bederních roušek ze sedmnáctého a osmnáctého století, přidaných až po Volterrově smrti, ale Volterrova Kateřina s Blažejem museli zůstat – z Michelangelova originálu pod nimi nepřežilo vůbec nic.

Michelangelovy necenzurované postavy se přesto dochovaly v zmenšeném měřítku. Kardinál Alessandro Farnese, vnuk papeže Pavla III., zaplatil v roce 1549 – patnáct let před cenzurním výnosem – Marcellu Venustimu, aby kompozici okopíroval na dřevěnou desku. Venustiho obraz visí v neapolském Museo di Capodimonte a uchovává nahou Kateřinu i dolů shlížejícího Blažeje, které Řím ze zdiva odsekal.
Kde do Sixtinské kaple vstupuje Dante
Ve středu stěny nadouvají bezkřídlí andělé tváře do sedmi žesťových polnic Zjevení Janova. Křídla Michelangelo vynechal na celé fresce. Pod trubači drží další tři andělé rozevřené dvě knihy: jeden obrací útlý svazek ke spaseným, kteří se vlevo bez námahy vznášejí vzhůru, zatímco dva andělé se prohýbají pod obrovskou knihou hříchů nastavenou zatraceným padajícím vpravo.
Vlevo dole se v Ezechielově údolí suchých kostí prodírají z kamenité půdy vyschlé kostry a postupně obrůstají svaly, zatímco andělé vytahují duše vzhůru. Jeden z andělů vleče dva šplhající vzhůru na šňůře růžence.

Napravo od jeskyně démonů za oltářním krucifixem ustupuje Písmo toskánské poezii. Vasari označuje Danta Alighieriho za básníka Michelangelovi „nejdůvěrněji známého“ a u tohoto převozníka s napřaženým veslem cituje III. zpěv Pekla: „Démon Charón s očima jak žhavé uhlí jim kyne a shromažďuje je všechny; veslem bije každého, kdo otálí.“

Charónův člun vyvrhuje duše přímo k nohám Biagia da Cesena v podobě Mínóa. V V. zpěvu Pekla si Mínós obtáčí ocas kolem těla, aby každému hříšníkovi určil příslušný okruh pekla – dvě ovinutí pro druhý okruh, tři pro třetí. Michelangelo mění ocas v živého hada a nechává ho kousat.
V tichu Sixtinské kaple
Sixtinská kaple leží téměř na konci jednosměrného okruhu Vatikánskými muzei. Brány se otevírají od pondělí do soboty od 8:00 do 20:00, přičemž poslední vstup je v 18:00. V neděli mají muzea zavřeno s výjimkou poslední neděle v měsíci, kdy je vstup zdarma od 9:00 do 14:00 a naposledy lze vejít ve 12:30. Základní online vstupenka na webu museivaticani.va stojí 20 eur plus rezervační poplatek 5 eur.
Uvnitř kaple strážci dohlížejí na ticho a zákaz fotografování. Pravidlo o fotoaparátech zavedla japonská stanice Nippon Television, když v letech 1980–1994 financovala restaurování výměnou za dočasná obrazová práva, a Vatikán si ho poté ponechal, aby udržel plynulý pohyb davů sálem. Venku na Nádvoří piniové šišky o kus dříve na trase reprodukují celou oltářní stěnu velké oficiální vatikánské panely, takže si výklad v aplikaci Chiaro můžete poslechnout už tam, než nízkými dveřmi vstoupíte do tiché kaple.
Jakmile budete uvnitř, nezastavujte se uprostřed sálu, ale dojděte k dřevěným lavicím podél bočních stěn. Najděte nejprve Bartolomějovu visící kůži pod Kristovou levou nohou a pak posuňte pohled kousek doprava od žesťových polnic. Vysoko nad Charónovým člunem vlečou dva démoni dolů jednoho zatracence. Už se přestal bránit. Levou dlaní si zakrývá polovinu tváře a jediným nezakrytým pravým okem hledí zpříma do kaple.