
Vejděte do Pantheonu, zahněte doleva a asi o dvě kaple dál po oblouku rotundy najdete za železnou mříží prostý kamenný sarkofág zasazený do zdi. Nad ním v malém výklenku stojí madona, kterou vytesal přítel zesnulého. Do zdi nad výklenkem je vytesán jediný řádek latiny.
Tohle je hrob Raffaela Santiho. Bylo mu třicet sedm let, když ho tu 7. dubna 1520 pohřbili. Raffaelova slavná díla – fresky ve Vatikánu, oltářní obrazy, portréty papežů a bankéřů – z něj do té doby udělala nejobdivovanějšího malíře Evropy. Ve své závěti požádal, aby byl pohřben v Pantheonu, pohanském chrámu proměněném v baziliku, na místě, které si sám vybral. Řím jeho žádosti vyhověl téměř okamžitě.
Byla to mimořádná věc. Malíři se v roce 1520 nepohřbívali s císaři a světci. Většina z nich dostala prostý hrob na farním hřbitově. Pantheon byl adresou italského státu, ještě než nějaký italský stát existoval. Abyste v něm mohli spočinout, museli jste být králem, papežem nebo apoštolem. Raffael se tam dostal díky tomu, co vytvořil. Skutečná otázka o hrobu tedy zní: co namaloval, že si to místo zasloužil?
Tento článek na ni odpovídá. Každý obraz, o kterém je níže řeč, je krokem v argumentu, který v roce 1520 skončil sarkofágem pod okulem.
Jak se z Pantheonu stal křesťanský kostel
Rychle trochu souvislostí. Pantheon byl v Raffaelově době křesťanským kostelem už asi devět set let. Agrippův původní chrám z roku 27 př. n. l. přestavěl kolem roku 126 n. l. Hadrián a v roce 609 n. l. ho papež Bonifác IV. vysvětil jako Basilica di Santa Maria ad Martyres. Proto měl v roce 1520 pořád střechu, zatímco polovina antického Říma ležela v troskách. Delší článek popisuje, jak Pantheon přežil nedotčený od Agrippy až do renesance; ve zkratce ho zachránilo to, že se stal kostelem.
Na počátku 16. století byl také jakýmsi florentsko-římským klubem umělců. Se stavbou byli spjati sochař Giovanni da Udine i malíř Baldassare Peruzzi. A také architekt Bramante, Raffaelův krajan z Urbina, který ho nejspíš přivedl na myšlenku, že rotunda není jen kostel, ale i věrohodné místo, kde by malíř mohl chtít spočinout. Pantheon byl místem, kam renesance chodila studovat, jak dělali architekturu staří. Rozhodnutí nechat se tu pohřbít bylo mimo jiné prohlášením, ke které tradici podle vás patříte.
Athénská škola: obraz, který mu udělal jméno

V roce 1508 bylo Raffaelovi dvacet pět a v Římě skoro nikdo neznal jeho jméno. Julius II. najímal malíře, aby vyzdobili jeho nové komnaty ve Vatikánu. Bramante se za mladého malíře z Urbina přimluvil. Julius dal Raffaelovi na zkoušku jedinou místnost, Stanza della Segnatura.
Freska na východní stěně té místnosti je Athénská škola. Je to, podle toho, jak počítáte, buď Raffaelovo nejslavnější dílo, nebo se o to prvenství dělí se Sixtinskou madonou. Platón a Aristotelés stojí uprostřed pod obrovskou kazetovou valenou klenbou, obklopeni zhruba padesáti filozofy, matematiky a astronomy. Platón ukazuje vzhůru. Aristotelés gestikuluje napříč. Kompozice je tak uspořádaná, že vypadá spontánně. Spontánní nebyla.
Raffael na místnosti pracoval asi tři roky, mezi lety 1509 a 1511. Když Julius uviděl hotovou fresku, viděl dost. Propustil všechny ostatní malíře, které na papežské komnaty najal, a celé patro svěřil jen Raffaelovi. Existuje delší čtení postav z Athénské školy, včetně autoportrétu, který Raffael schoval na pravou stranu davu, v černém baretu a s pohledem upřeným na diváka. Tady jde o účinek. Ta jediná stěna změnila podmínky, za kterých mohl ctižádostivý malíř v Římě působit.
Před Stanza della Segnatura byl Raffael slibným malířem z provincie. Po ní byl nejžádanějším malířem ve městě. Každá důležitá zakázka v Římě procházela další desetiletí jeho dílnou. Hrob v Pantheonu začíná v této místnosti, na této stěně.
Proměnění Páně: nedokončené poslední dílo

Raffaelovým posledním obrazem bylo Proměnění Páně. Kardinál Giulio de’ Medici, budoucí papež Klement VII., ho objednal v roce 1516 jako oltářní obraz pro katedrálu v Narbonne ve Francii. Raffael na něm pracoval čtyři roky. Obraz má dvě roviny: v horní polovině Kristus stoupající ve světle na hoře Tábor a pod ním chaotický dav, který se snaží uzdravit posedlého chlapce, zatímco se apoštolové hádají. I na Raffaelovy poměry je to radikální kompozice. Apoštolové gestikulují vzhůru k něčemu, co nevidí. Chlapec obrací oči v sloup. Tma dolní roviny se tlačí vzhůru proti světlu té horní.
Raffael ještě maloval spodní postavy, když zemřel. Obvyklá verze zní, že po noci, slovy Vasariho diskrétní formulace, nadměrné aktivity dostal horečku, zhroutil se a do patnácti dnů byl mrtvý. Bylo mu třicet sedm. Jeho dílna Proměnění Páně dokončila pod dohledem Giulia Romana, jeho hlavního žáka. Když byl obraz vystaven, dav zalapal po dechu.
Tady je část, která se přímo pojí s hrobem: když se Raffaelův pohřební průvod vydal z jeho ateliéru na Via dei Coronari do Pantheonu, nesli jeho pomocníci Proměnění Páně v čele průvodu. Během zádušní mše byl obraz opřený o zeď v Pantheonu. Pak ho odnesli do kostela San Pietro in Montorio na Janiculu a nakonec do Vatikánské pinakotéky, kde visí dodnes. Současníci popisovali obraz poslední tváře malíře, ležícího na podlaze ve stejné místnosti jako jeho poslední obraz, opřený a ještě schnoucí. Kvůli té scéně není Proměnění Páně jen jedním z Raffaelových slavných děl obecně; je to konkrétní obraz, který ho doprovodil do hrobu.
Sixtinská madona a malíř jako dvorní oblíbenec

Zatímco Raffael pracoval na vatikánských komnatách, objednal si u něj Julius II. také oltářní obraz pro nový kostel San Sisto v Piacenze, malém městě v Emilii. Zakázka připomínala vítězství papežského státu nad Francouzi u Ravenny v roce 1512. Výsledné plátno, Sixtinská madona, je v anglicky mluvícím světě nejznámější díky dvěma znuděným andílkům, kteří se opírají lokty o rám u spodního okraje a jsou donekonečna reprodukováni na pohlednicích a plakátech. V německých muzeích se k ní chovají s úctou, jaká spíš náleží náboženským ikonám než obrazům. Visí ve vlastním sále drážďanské Gemäldegalerie Alte Meister. Chodil na ni zírat Dostojevskij. A také Goethe.
Obraz je argumentem o váze. Panna Maria stojí na oblacích, ne na zemi. Svatý Sixtus před ní klečí, papežskou tiáru odloženou stranou. Svatá Barbora se dívá dolů k andílkům. Nad nimi není pozadím nebe, ale desítky sotva viditelných andělských tváří, jakási tapeta přihlížejících. Raffaelova kompozice drží celek pohromadě diagonálami – pohled Panny Marie vede dolů po jedné linii, napřažená ruka svatého Sixta po druhé a obě postavy působí jako závaží po obou stranách madoniny hmoty.
Byl to také ve své době obrovský politický a obchodní úspěch. Raffael se kolem roku 1513 stal malířem, kterého jste najali, když jste chtěli nejen kvalitu, ale i renomé. Vedl dílnu s asi padesáti pomocníky. Po Bramantově smrti byl jmenován architektem svatopetrské baziliky. Byl papežským komisařem pro starožitnosti, pověřeným zmapovat každý zbývající kus antického Říma dřív, než bude rozebrán na stavební materiál. Byl to, řečeno dnešními slovy, generální ředitel, který byl shodou okolností i nejlepším malířem Evropy. Hrob v Pantheonu tu dvojí roli odráží. Nebyl pohřben jen jako umělec, ale i jako úředník církve.
Proč právě Pantheon
Raffael mohl být pohřben v kterémkoli z mnoha římských kostelů. Malíře jeho postavení v 16. století často ukládali v Santa Maria del Popolo, v San Luigi dei Francesi nebo ve florentském kostele San Lorenzo in Damaso. Každý z nich by byl naprosto čestnou adresou.
Pantheon byl jiný. Nebyl to farní kostel ani kostel postavený na zakázku. V roce 1520 byl chápán jako nejkrásnější dochovaná stavba antického světa. Bramante ho dvacet let vyměřoval. Raffael dělal totéž – jeho průzkum antického Říma, adresovaný Lvu X., začíná dlouhým odborným oceněním rotundy. Nechat se tam pohřbít znamenalo vznést konkrétní nárok na vlastní dílo. Znamenalo to říct, že výkon moderního malíře obstojí ve společnosti stavitelů impéria.
Proto na té volbě záleží. Raffael žádal, aby byl uložen v jediné stavbě, kterou Řím 16. století používal jako zkratku pro klasickou dokonalost. Chiaro si toho všimne, když vejdete do výklenku: pohled od hrobu vede vzhůru po oblouku rotundy, přes kazety a ven okulem, a audio vám ten oblouk nakreslí, zatímco tam stojíte, takže geometrie toho, proč si vybral právě tohle místo, vám dojde dřív, než si přečtete epitaf.
Epitaf od Pietra Bemba
Do zdi nad výklenkem je vytesáno latinské dvojverší, které složil humanista Pietro Bembo, Raffaelův blízký přítel a budoucí kardinál.
ILLE HIC EST RAPHAEL, TIMUIT QUO SOSPITE VINCI RERUM MAGNA PARENS ET MORIENTE MORI
Což se obvykle volně překládá jako: Zde leží onen Raffael, jímž se za jeho života sama Příroda bála být překonána, a když umíral, bála se zemřít s ním.
Je to okázalý verš. Je to ten druh věci, který jeden humanista napíše na oslavu druhého humanisty. Je to ale také teologický argument. Raffael podle tohoto čtení vytvářel obrazy tak přesvědčivé, že se samotný přírodní svět té konkurence zalekl. Od kardinála to není malá poklona. Je to tvrzení, že malíř svými slavnými díly dokázal něco, co soupeřilo s prvním Božím aktem stvoření.
To je tvrzení, které měl pohřeb v Pantheonu podpořit. Že malíř, narozený v roce 1483 v malém dvorském městě u Jadranu, vytvořil obrazy, které patří do stejné debaty jako stavba, kterou Hadrián postavil v roce 126 n. l.
Na co se u hrobu dívat
Tři detaily.
Zaprvé, samotný sarkofág je prostý. Žádná náhrobní socha, žádný portrét, žádná ozdoba. Raffael viděl ve Florencii a v Římě příliš mnoho zdobených renesančních hrobek, než aby nějakou chtěl. Ta prostota je záměrná.
Zadruhé, Madonna del Sasso ve výklenku nad hrobem je dílem Lorenzetta, sochaře, který byl Raffaelovým přítelem a spolupracovníkem. Byla vytesána podle Raffaelova vlastního návrhu. Panna Maria se mírně naklání dopředu, jako by se skláněla nad hrobem, nad kterým teď navždy bdí.
Zatřetí, epitaf je v metru starého Říma. Bembo ho napsal jako elegické dvojverší, formu, kterou římští básníci používali pro epitafy, ne jako křesťanskou modlitbu. Byla to drobná, pečlivá volba. Celý epitaf tím posouvá do rejstříku antické oslavné poezie, ne smutku. Raffael jinými slovy nedostal křesťanský pohřební verš. Dostal starořímský.
Je tam pořád, po pěti stoletích. Světlo z okulu v určitých úhlech a v určitých ročních obdobích dopadá až k hrobu. Každá generace turistů tvoří před mříží tichý hlouček a čte Bembův verš. Malíři, který chtěl být pohřben se starými, se podařilo s nimi zůstat.