
V neděli 2. prosince 1804 přistoupil Napoleon Bonaparte v pařížské katedrále Notre-Dame k oltáři, vzal zlatý vavřínový věnec a vložil si ho na vlastní hlavu. Papež kvůli té příležitosti přijel z Říma. Díval se. Pak Napoleon zvedl druhou, menší korunu, několik vteřin ji držel ve vzduchu a pak ji spustil na hlavu své ženy Josefíny, která před ním klečela na fialovém polštáři.
Jacques-Louis David byl to ráno v katedrále a kreslil. Další tři roky pak z toho, co viděl, vytvářel Korunovaci Napoleona, obraz, kterému se ve Francii říká Le Sacre. Je šest metrů vysoký a skoro deset široký a Côme Fabre, kurátor, který napsal současné heslo o něm pro Louvre, na něm napočítal asi 190 postav, z nichž 93 jsou portréty skutečných lidí: 59 mužů, 33 žen a jedno dítě. Kromě císaře, císařovny a papeže, píše Fabre, přišla většina lidí, které David dokázal identifikovat, do jeho ateliéru, aby mu stáli modelem, a půjčili mu šaty, které ten den měli na sobě. Čtyři lidé, kteří v katedrále nebyli, na obraze přesto jsou.
Postavy na Korunovaci Napoleona v kostce
Když čtete plátno zleva doprava, tohle jsou postavy, ke kterým se váže jméno:
- Josef a Ludvík Bonapartové, úplně vlevo, ve zlatem vyšívaných pláštích. Josef je starší, blíž k okraji.
- Karolína, Paulina a Elisa Bonapartovy, Napoleonovy sestry, vedle sebe v bílém.
- Hortensie de Beauharnais, Josefínina dcera a Ludvíkova žena, drží za ruku svého syna Napoleona Karla, jediné dítě na obraze. Josefova žena Julie Clary stojí s rodinnou skupinou.
- Joachim Murat, Napoleonův švagr, za Josefínou, drží prázdný polštář, na kterém ležela její koruna.
- Josefína, klečící, vlečku jí nesou dvorní dámy madame de La Rochefoucauld a madame de La Valette.
- Letizia Bonapartová, Madame Mère, sedí v lóži ve střední části obrazu. V katedrále nebyla.
- Jacques-Louis David, kreslí na galerii nad ní, mezi svou rodinou a kolegy umělci.
- Napoleon, stojí na stupni oltáře se zdviženou korunou.
- Kněz s tváří Julia Caesara, hned po Napoleonově pravici, vzhlíží k němu.
- Papež Pius VII., sedící, pravou ruku zdviženou k požehnání, za ním kardinál Caprara a kardinál Braschi se zlatou mitrou.
- Zahraniční velvyslanci, v pozadí vpravo, mezi nimi osmanský vyslanec s bílým turbanem.
- Charles-François Lebrun, Jean-Jacques-Régis de Cambacérès a Louis-Alexandre Berthier, v pravém popředí, nesou žezlo s orlem, ruku spravedlnosti a říšské jablko.
- Talleyrand, v červeném plášti u pravého rohu, nad ním Evžen de Beauharnais v husarské uniformě.
Koho Napoleon korunuje, když ne sebe?
Populární název obrazu je drobná lež. Jmenuje se Sacre, tedy pomazání, a neukazuje ani pomazání, ani Napoleonovu vlastní korunovaci. Ukazuje korunovaci Josefíny.
Louvre ten okamžik popisuje přesně. Během obřadu se Napoleon nejprve korunoval sám, pak vzal císařovninu korunu a držel ji nad ní. David maluje právě toto druhé gesto. Oficiální popis vytištěný při prvním vystavení obrazu v roce 1808 to vyjádřil takto: císař, „když si sám vložil na čelo, jednu po druhé, dvě koruny“, právě znovu zvedl tu druhou a chystá se ji vložit na svou ženu.
Jí bylo to ráno jednačtyřicet, jemu třicet pět. Davidova Josefína na jednačtyřicet nevypadá.

Za ní, v černém klobouku s bílými pery, stojí Joachim Murat, Napoleonův švagr a jeden z jeho maršálů. Pořád drží polštář, na kterém korunu přinesli. Teď je prázdný.
Sebekorunovace, kterou David namaloval a pak vymazal
David nezačal Josefínou. Dochovaly se tři přípravné skici celé kompozice a Sylvain Laveissière, tehdy kurátor oddělení malby v Louvru, v textu pro Fondation Napoléon z roku 2013 upozorňuje, že všechny tři ukazují císaře, jak korunuje sám sebe. Stejně tak studie černou tužkou ve sbírce kreseb Louvru: Napoleon jednou rukou drží korunu nad vlastní hlavou a druhou svírá meč, zatímco papež sedí vedle něj se spuštěnýma rukama a nic nežehná.

Ta póza se na plátno skutečně dostala. Podle Fabra namaloval David Napoleona, jak korunuje sám sebe, a pak v srpnu 1806 postavu úplně přemaloval a namaloval ho znovu, vzpřímeného, klidnějšího, obráceného ke své ženě. Laveissière ten návrh připisuje Françoisi Gérardovi, dvornímu portrétistovi, který se domníval, že by císař měl být zobrazen, jak korunuje svou choť. Sebekorunovace byla politicky silnější gesto. To nové dalo lepší obraz.
Muž s tváří Julia Caesara
Když David Napoleonovi narovnal záda, vznikla vedle něj malá mezera a něco ji muselo vyplnit.
Fabre určuje, co tam David umístil. Hned po Napoleonově pravici, o řadu dál, je kněz s našedlou pletí, který zvedá oči k císaři. Jeho tvář je převzatá z busty, o níž se má za to, že zobrazuje Julia Caesara. David ho podle Fabra přidal, aby vyplnil malý prostor, který se uvolnil, když byl císařův postoj opraven. Napoleonovi to lichotí přirovnáním k velkému římskému vojevůdci. Zároveň mu to ale, slovy Fabra, staví k lokti „zlověstné znamení“: Caesara zabili spiklenci, kteří ho podezírali, že se chce stát králem.

Proč má papež zdviženou ruku?
Pius VII. sedí za Napoleonem, v bílém, s bílým pileolem a paliem s černými kříži. Pravou ruku má zdviženou, dva prsty vztyčené, a žehná koruně. Je to jediná věc, kterou Napoleon po Davidovi chtěl změnit.

Popis Louvru je konkrétní. Dne 18. listopadu 1807 přišla Josefína do Davidova ateliéru podívat se na téměř hotové plátno. V pondělí 4. ledna 1808 se vrátila s Napoleonem a skupinou dvořanů. Císař malíři blahopřál a požádal o jedinou změnu: zvednout papeži pravou paži, aby dělal znamení požehnání. Laveissière dodává, že požehnání v Davidových plánech v jednu chvíli bylo a David ho vypustil; Napoleon ho donutil vrátit ho zpátky.
Papež se spuštěnýma rukama vypadá jako host, kterého nechali čekat. Papež, který žehná, vypadá jako partner celé události. Napoleon chtěl partnera.
Za Piem, v červené čepičce a hermelínem podšité pelerině, je papežský legát kardinál Caprara. Popis z roku 1808 umisťuje vedle něj kardinála Braschiho, který stojí ve zlaté mitře a pluviálu se sepjatýma rukama. Caprarova přítomnost je jedním z Davidových výmyslů. Fabre poznamenává, že byl nemocný a obřad zmeškal.
Chiaro je stvořené právě pro detail, jako je ta zdvižená ruka, kterou návštěvník v sále 702 vidí z prostředka místnosti a nikdy ho nenapadne se nad ní zamyslet: příběh návštěvy ateliéru ze 4. ledna uslyšíte ve chvíli, kdy se díváte na ty dva zdvižené prsty.
Proč je na obraze Napoleonova matka?
Uprostřed plátna, ve vlastní lóži pod galerií, sedí žena v bílém s diadémem a závojem, po stranách jí stojí členové jejího dvora. Je to Letizia Bonapartová, císařova matka, u dvora zvaná Madame Mère. David jí dal nejlepší místo v celé budově.

Byla v Římě. Laveissière ji popisuje jako proslulou nepřítomnou na obřadu, který neschvalovala, a uvádí, že Napoleon požadoval, aby byla do obrazu domalována. Fabre jmenuje čtyři lidi na obraze, kteří v katedrále nebyli: Madame Mère; kardinála Capraru, který byl nemocný; a velvyslance osmanského sultána a císaře Svaté říše římské. Všichni čtyři byli podle Louvru přidáni na císařovu žádost.
Kurátoři ve Versailles upozorňují, že na korunovaci nepřišli ani dva Napoleonovi bratři, Lucien a Jérôme, a ty David do obrazu nedomaloval.
Postavy na Korunovaci Napoleona zleva doprava
Začněte u levého okraje, kam podle Fabra David umístil císařskou rodinu. Dva muži v pláštích ztuhlých zlatou výšivkou stojí z profilu. Kurátoři ve Versailles je určují jako Josefa Bonaparta, nejstaršího bratra, blíž k okraji, a Ludvíka, bratra, který se oženil s Hortensií de Beauharnais.

Následují ženy v bílém. První tři jsou Napoleonovy sestry: Karolína, provdaná za Murata a později neapolská královna; Paulina, ta, která zůstala bratrovi věrná až na Elbu; a Elisa. Hortensie de Beauharnais, Josefínina dcera, drží za ruku malého chlapce v červeném. Je to její syn Napoleon Karel, jediné dítě mezi Fabrovými 93 portréty. Josefova žena Julie Clary stojí v téže skupině. Za nimi se zvedají klobouky maršálů s péry, armáda o krok za rodinou.
Chlapec hotový obraz nikdy neviděl. Napoleon Karel zemřel na záškrt v Haagu 5. května 1807, ve čtyřech letech. David maloval dál až do poloviny listopadu.
Muži, kteří nesou insignie
Pravé popředí patří mužům, kteří řídili císařství. Popis z roku 1808 je jmenuje popořadě. Charles-François Lebrun, arcipokladník, stojí zády k nám, v klobouku à la Jindřich IV. a fialovém plášti, a drží hůl zakončenou císařským orlem. Vedle něj, z profilu, drží Cambacérès, arcikancléř, ruku spravedlnosti, žezlo zakončené malou vyřezávanou rukou. Pak Berthier, který na polštáři nese říšské jablko s křížem.

Téměř v rohu, v červeném plášti, stojí Charles-Maurice de Talleyrand, velký komoří, který po Napoleonově pádu sloužil Bourbonům. Nad jeho hlavou, bez pokrývky hlavy, v husarské uniformě a s rukou na šavli, je Evžen de Beauharnais, Josefínin syn. Jeho šavle visí těsně před ministrantem s kadidelnicí.
Velvyslanec, který tam nebyl
Fabre umisťuje zahraniční velvyslance vzadu vpravo. Nejsnáz najdete muže v bílém turbanu.

Zastupuje osmanského sultána a podle Fabra je jedním ze čtyř lidí na obraze, kteří v Notre-Dame nebyli. Nebyl tam ani velvyslanec císaře Svaté říše římské. David je tam dal oba. Korunovace vypadá legitimněji, když se na ni zdánlivě dívá Konstantinopol i Vídeň.
Kde je na Korunovaci Napoleona David?
Podívejte se nad lóži Madame Mère, na galerii ověšenou zelenými závěsy. Tam David namaloval sám sebe, jak kreslí, obklopený ženou a dvojčaty, svými dcerami, svým asistentem Georgesem Rougetem a přáteli z řad umělců a akademiků. Kurátoři ve Versailles to čtou jako symbol studia, které ho obraz stál.

Galerie je tmavší než zbytek plátna a ze země se špatně čte. Kurátoři ve Versailles v hracím listu, který rozdávají návštěvníkům, dávají nápovědu: „Kreslí scénu z galerie nahoře, pod velkými závěsy.“ Rouget nebyl jen model. Fabre mu připisuje většinu kostýmů a doplňků a divadelnímu výtvarníkovi Ignaziu Degottimu architekturu a perspektivu. David pracoval v opuštěné gotické kapli na place de la Sorbonne a dav plánoval pomocí trojrozměrného modelu a malých oblečených panenek.
Upravil i katedrálu. Gotický chór Notre-Dame byl tehdy skrytý za klasicistními arkádami a David zjednodušil koberce, změnil červené závěsy na zelené a vymyslel velké zelené závěsy. Jednu věc ponechal: úplně u pravého okraje, nad oltářem, je mramorová Pieta Nicolase Coustoua, dokončená v roce 1723. Fabre poznamenává, že stojí na svém místě dodnes. Uvidíte ji v Notre-Dame, která se po požáru v roce 2019 znovu otevřela, a náš průvodce po Notre-Dame se věnuje zbytku budovy.
Existují dva obrazy Korunovace Napoleona?
Ano. Ten v Louvru je originál. Druhý je ve Versailles, v Korunovačním sále, a má ještě podivnější historii než první.

Zámek Versailles uvádí, že ji David maloval v Paříži a pak v Bruselu, mezi lety 1808 a 1822, pro skupinu amerických podnikatelů. V průběhu 19. století byla vystavována po celých Spojených státech a Evropě. Versailles ji koupilo v roce 1947 a o rok později ji pověsilo v Korunovačním sále, na místě, kde od roku 1837 visel originál, než se v roce 1889 přesunul do Louvru. Zbytku zámku se věnuje náš průvodce po Versailles.
Nejsnáze najdete rozdíl vlevo. Ve versailleské verzi má druhá ze tří sester na sobě růžovou.

Versailles ji identifikuje jako Paulinu Borghese, sestru, o které zámek píše jako o jediné ze tří, která zůstala Napoleonovi nablízku. V originálu v Louvru má šaty bílé jako ostatní. David repliku dokončil v Bruselu jako exulant. Napoleon byl tou dobou už rok mrtvý.
V jakém sále Louvru visí?
Korunovace visí v Louvru v křídle Denon, v 1. patře, v sále 702, Salle Daru, jednom z červených sálů vyhrazených velkým francouzským obrazům. Podle vlastního záznamu muzea tam visí od roku 1994. Je to olej na plátně, 6,21 metru vysoký a 9,79 metru široký, David ho signoval vpravo dole a vlevo dole datoval letopočty 1806 a 1807.

Ve stejném sále visí obraz, který Davida proslavil o dvacet let dříve, Přísaha Horatiů. Podle záznamu Louvru vznikl v Římě a byl dokončen v červenci 1785. Je zhruba čtvrtinové velikosti než Korunovace a otcem a třemi syny řekne víc, než pozdější obraz řekne 190 lidmi.

Web Louvru uvádí otevírací dobu od 9 do 18 hodin v pondělí, čtvrtek, sobotu a neděli a od 9 do 21 hodin ve středu a v pátek. V úterý je zavřeno. Vstupenky stojí 22 eur pro obyvatele Evropského hospodářského prostoru a 32 eur pro všechny ostatní. Pokud jste na tomto patře už kvůli Moně Lise, Veronesova Svatba v Káně, která je ještě větší, je ve stejném křídle. Naši průvodci po tom, co vidět v Louvru, a po obrazech Louvru pokrývají, co dalšího je poblíž.
Pokud vás baví číst dav tímhle způsobem, Raffaelova Athénská škola má stejný očíslovaný klíč, s Leonardovou tváří na Platónovi, a celá série je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.
Čeho si všímat, když před ním stojíte
Nejdřív ustupte dost daleko, abyste obsáhli celek, což v Salle Daru znamená doprostřed sálu. Pak přistupte blíž a procházejte obraz tak, jak ho David uspořádal.
Najděte prázdný polštář v Muratových rukou. Najděte papežovy dva zdvižené prsty a vzpomeňte si, že byly domalovány po 4. lednu 1808. Najděte kněze s šedou tváří těsně za Napoleonovým ramenem, toho, který vzhlíží, a vzpomeňte si, čí tvář má. Pak se podívejte nahoru, kolem Madame Mère v její lóži, do tmavé galerie se zelenými závěsy.
David za obraz chtěl 100 000 franků. Podle záznamu Louvru dostal 65 000, po vyjednávání, které se táhlo až do února 1810, s hrabětem Daru, generálním intendantem císařské domácnosti. Sál, ve kterém obraz dnes visí, je Salle Daru.