
V létě roku 1908 koupilo rakouské ministerstvo kultu a vyučování obraz přímo ze stěny provizorní výstavní haly ve Vídni, a obraz ještě nebyl úplně hotový. Výstava se jmenovala Kunstschau. Otevřela se 1. června 1908. Obraz byl dílem pětačtyřicetiletého malíře, se kterým se totéž ministerstvo přetahovalo skoro celé desetiletí. Katalog ho nazýval Liebespaar, „milenci“. Cena činila 25 000 korun. Dnes ho svět zná jako Polibek. Klimtovi milenci, koupení státem dřív, než barva stačila zaschnout, od té doby Vídeň neopustili.
A teď ta podivná část. O osm let dřív zadalo totéž ministerstvo Gustavu Klimtovi výmalbu stropu slavnostní auly Vídeňské univerzity. Když odevzdal první plátno, desítky profesorů proti němu podepsaly protest a kritici ho v tisku napadali jako obscénní. V roce 1905 Klimt honorář vrátil a obrazy si odvezl domů. A pak, v roce 1908, stát otočil a zaplatil malé jmění za obraz dvou lidí, kteří se právě chystají políbit. Něco na tomhle plátně přimělo město, aby mu odpustilo. Odpověď je ve vzoru, a ten se dá číst jako věta, jakmile znáte gramatiku.
Polibek v kostce
Je to čtverec o rozměrech 180 krát 180 centimetrů. Je malovaný olejem a plátkovým zlatem na plátně, se stříbrem a podle několika technických průzkumů i trochou platiny. Většina příruček ho datuje do let 1907 až 1908. Belvedere ho datuje do let 1908 až 1909 a podle jeho vlastní dokumentace ho Klimt začal v první polovině roku 1908 a dokončil v roce 1909. Jinými slovy, zdá se, že na něm pracoval ještě poté, co byl prodán.
Nevypráví žádný příběh. Nejmenuje se v něm žádný mýtus, žádný světec, žádný objednavatel. Muž v dlouhém rouchu na okraji rozkvetlé římsy sklání hlavu v ostrém úhlu, aby políbil na tvář ženu, která klečí přitisknutá k němu. Má zavřené oči. Jeho tvář je téměř celá skrytá. Kolem nich je odděluje od světa jediný zlatý tvar jako zvon. Za nimi není nic než pole skvrnitého zlata.
To je celý obraz. Všechno zajímavé je v tom, jak je udělaný.
Klimtův Polibek bod po bodu

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Čtěte ji shora dolů, tak jak oko skutečně putuje.
| # | Co to je | Čeho si všimnout |
|---|---|---|
| 1 | Mužova hlava | Ověnčená břečťanem, skloněná téměř v pravém úhlu, šíje silná a tmavá. Jeho tvář je od nás odvrácená. |
| 2 | Tvář ženy | Zavřené oči, květiny ve vlasech, tvář nakloněná vzhůru, aby přijala polibek. Je to jediná tvář, kterou opravdu vidíme. |
| 3 | Ruce u její tváře | Jeho dlouhá ruka jí objímá tvář. Její vlastní ruka se zahnutými prsty se u brady zvedá k té jeho. |
| 4 | Její paže kolem jeho šíje | Její druhá ruka spočívá na jeho zátylku. Zda si ho přitahuje, nebo ho drží zpátky, je nejstarší spor o tento obraz. |
| 5 | Jeho roucho | Černé, bílé a stříbrné obdélníky naskládané jako cihly nebo dlaždice na podkladu ze zlatých spirál. |
| 6 | Její šaty | Kruhy, ovály a zářivé květy v červené, modré a fialové, které splývají dlouhým sloupcem až k jejím chodidlům. |
| 7 | Zlatý zvon | Jediný souvislý obrys obepíná obě těla. Uvnitř jsou dva lidé, navenek jeden tvar. |
| 8 | Louka | Koberec drobných květů pod párem, malovaný skoro jako mozaika. |
| 9 | Její chodidla | Bosá, prsty pevně zkroucené, přesně na okraji, kde louka končí. |
| 10 | Padající prameny | Tenké zlaté úponky visící od jejích kotníků dolů po pravém okraji louky. |
| 11 | Podpis | „GUSTAV KLIMT“ malými oranžovými verzálkami, vznášejícími se ve zlatě vpravo dole. |
Jakmile máte legendu v hlavě, obraz přestane být hezkým zlatým obrázkem a začne být argumentem.

Obdélníky pro něj, kruhy pro ni
Podívejte se nejdřív na roucho. Muž je postavený z obdélníků: plných černých bloků, bílých bloků, šedých bloků, postavených nastojato jako zeď. Jediné křivky na jeho straně jsou zlaté spirály v podkladu roucha a bloky leží na nich. Teď se podívejte na ni. Je postavená z kruhů. Drobné kroužky, smyčky, spirály a pak květy, což jsou kruhy, které rozkvetly. Dokonce i barva se tím pravidlem řídí. Jeho strana je převážně černá, bílá a zlatá. Ta její je plná barev.
Obvyklý výklad je ten jednoduchý a platí, kam až sahá. Obdélník je mužské znamení, kruh ženské a oba systémy se setkávají v místě, kde se jejich těla k sobě tisknou. Klimt ten kód nevymyslel pro tento obraz. Používal ho už léta ve svých portrétech a vlysech. Nové je tady to, jak čistě funguje. Mohli byste zakrýt obě tváře a jen podle vzoru byste stále poznali, které tělo je které.
Existuje i překvapivější verze této myšlenky. Neurovědec Eric Kandel, nositel Nobelovy ceny za výzkum paměti, napsal rozsáhlou knihu o Vídni kolem roku 1900 s názvem The Age of Insight. Upozornil v ní, že Klimt byl stálým hostem v salonu Berthy Zuckerkandlové, jejíž manžel Emil patřil k předním anatomům města, a že Klimtovy drobné obdélníky a ovály se velmi podobají spermiím a vajíčkům z tehdejších učebnic biologie. Kandel tuto tezi nejpříměji uplatňuje u jiných Klimtových obrazů, berte ji tedy spíš jako silnou nápovědu než jako pravidlo. Ale jakmile ji jednou uslyšíte, těžko ji přestanete vidět. Zlatý zvon pak připomíná méně svatozář a víc buňku.

Pak se podívejte na místo, kde se oba vzory dotýkají. Středem plátna jeho obdélníky končí a začínají její květinové kruhy, téměř bez mezery. A těsně pod jejím ramenem přešla na její šaty malá skupinka zlatých čtverečků. Oba systémy nejsou od sebe neprodyšně oddělené. Překrývají se na jediném místě. Tím místem je objetí.
Okraj srázu
Teď sklopte oči k dolnímu okraji plátna. Květinová louka nedosahuje až k rámu. Končí. Na pravé straně končí ostrou linií a pod ní není nic než další zlatem kropenatá prázdnota. Žena klečí přesně na tom okraji. Bosá chodidla má na posledních pár centimetrech země a prsty křečovitě zatnuté, tak jak se prsty u nohou zatínají, když stojíte příliš blízko propasti.

Tohle je detail, kolem kterého většina lidí projde, a právě ten obraz mění. Bez něj je Polibek obrazem blaženosti. S ním je to obraz blaženosti na skalní římse. Pár je v bezpečí jen uvnitř zlatého tvaru. Jeden krok ven a není tam vůbec žádná půda. Tenké zlaté prameny, které visí od jejích kotníků po okraji louky jako úponky nebo vlasy, dělají ten pád skutečným.
Odevzdává se, nebo se brání? Obhájit se dá obojí. Má zavřené oči a hlavu zakloněnou, což působí jako odevzdání. Ale její tvář je odvrácená od jeho úst, takže ji líbá na tvář, ne na rty, a krk má ohnutý v úhlu, který by nikdo dlouho nevydržel. Ruka na jeho zátylku si ho může přitahovat blíž, nebo ho držet v pevné vzdálenosti. Historici umění se o její pozici přou už sto let a Klimt o tom nikdy nenapsal ani slovo. Myslíme si, že právě ta nejednoznačnost je podstatou. Polibek je okamžik těsně předtím, než to víte.
Plátkové zlato, otcovo řemeslo a kostely v Ravenně
Zlato není ozdoba položená navrch. Je to podklad, na kterém je celý obraz postavený, a ke Klimtovi se dostalo dvěma cestami.
První byla rodina. Jeho otec Ernst Klimt byl rytec zlata, který přišel do Vídně z Čech. Gustav vyrůstal při pohledu na to, jak se zlato zpracovává ručně, a vzdělání získal na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole, ne na Akademii, takže se naučil řemeslné techniky, na které většina malířů nikdy nesáhla. Nanášet plátkové zlato, vtlačovat do něj vzory, míchat kov s barvou: pro něj to byly dílenské dovednosti, ne exotické efekty.
Druhou byla Ravenna. V roce 1903 Klimt dvakrát cestoval do Itálie a na těchto cestách stál uvnitř baziliky San Vitale v Ravenně. V dopise Emilii Flögeové odbyl velkou část města jako chudou, ale o mozaikách napsal, že jsou nevídaně nádherné. Překlady přesného znění se liší. Smysl ne.

Podívejte se na císařovnu Theodoru v její mozaice v apsidě z doby kolem roku 547 a uvidíte, odkud pochází Klimtovo zlaté období. Postavy jsou ploché. Roucha nejsou ani tak látka jako pole vzorů, drahokamů a drobných geometrických kamínků. Tváře a ruce jsou jediné části pojednané jako tělo. A všechno se vznáší na zlatě, bez podlahy, bez horizontu, bez skutečného prostoru. To je přesně recept na Polibek. Dvě modelované tváře, pár rukou, pár chodidel a kolem nich plochý vesmír ornamentu.
Léta, která následovala, jsou tím, čemu se říká Klimtovo zlaté období. Vznikl v něm portrét Adele Bloch-Bauerové, dnes v New Yorku, a vlys pro Stocletův palác v Bruselu. Polibek je jeho vrcholem a v jistém smyslu i koncem. Během několika let Klimt se zlatem z velké části přestal.
Zkouška na zdi Secese
Polibek nebyl Klimtův první namalovaný polibek. O šest let dřív, v roce 1902, vytvořil dlouhý cyklus nástěnných maleb pro výstavu o Beethovenovi ve vídeňské Secesi, výstavní budově, kterou pomáhal založit. Poslední panel ukazuje nahý pár spletený v objetí uvnitř jakési zlaté ohrady, pod veršem ze Schillerovy Ódy na radost, básně, kterou Beethoven zhudebnil ve své Deváté symfonii: „Diesen Kuss der ganzen Welt“, tento polibek celému světu.

Postavte je vedle sebe a rodinná podoba je zřejmá. Muž zády k nám, jeho tělo zakrývá její. Její paže kolem jeho šíje. Zlatý tvar, který je uzavírá. V roce 1902 je pár nahý a vedle něj zpívá sbor andělů. V roce 1908 je Klimt oblékl, sbor odstranil a postavil je na římsu nad nicotou. Z utopické verze se stala lidská.
Beethovenův vlys se dochoval dodnes. Je v suterénu budovy Secese, pár minut chůze od Opery, a pokud jste ve Vídni kvůli Polibku, je to nejlepší protějšek, jaký město nabízí.
Kdo je kdo: Klimt, Emilie Flögeová, nebo někdo jiný?
Otázka, kterou si klade každý, zní, kdo byli ti milenci. Poctivá odpověď je, že to nikdo neví. Klimt o modelech nezanechal žádné poznámky. Nepsal deník. Máme jen tři nebo čtyři silné domněnky.
O muži se obvykle říká, že je to sám Klimt. Silná šíje, tmavé vlasy, dlouhé roucho, všechno sedí. Klimt většinu života pracoval v dlouhém, volném malířském plášti a fotografie ho v něm ukazují. Jenže proslul tím, že ho nezajímalo malovat sám sebe. Jednou v krátké poznámce napsal, že žádný jeho autoportrét neexistuje, protože ho nezajímá on sám jako námět obrazu. Pokud je to Klimt, postaral se o to, abychom mu do tváře neviděli.
O ženě se nejčastěji říká, že je to Emilie Flögeová. Byla módní návrhářkou a se sestrami vedla ve Vídni úspěšný salon vysoké módy. Její sestra Helene se provdala za Klimtova bratra Ernsta. Ona a Klimt byli blízkými druhy od počátku 90. let 19. století až do jeho smrti v roce 1918. Léta trávili spolu u jezera Attersee, kde namaloval většinu svých krajin, o čemž jsme psali v článku o Klimtových lesních obrazech. Když Klimta v lednu 1918 postihla mrtvice, jeho první slova prý byla, ať pošlou pro Emilii. O tom, zda byli milenci v obvyklém smyslu, se dodnes vedou spory. Nedávný výzkum samotného Belvederu ukazuje na Klimtovy city k ní jako na jedno z vláken obrazu.

Další kandidátkou je modelka známá jen jako „Rudá Hilda“. Byla to zrzavá žena, která Klimtovi stála modelem ve stejných letech, a mnozí autoři vidí její tvář na dalších obrazech z tohoto období, mimo jiné na Danaé a Zlatých rybkách. Žena na Polibku má rezavě zlaté vlasy. Není to důkaz, ale není to ani nic.
Je tu jedno jméno, na které narazíte a které neobstojí. Některé weby tvrdí, že ženou je Alma Mahlerová, manželka skladatele, která s Klimtem o léta dřív flirtovala. Neexistuje pro to vůbec žádný doklad.
Nejužitečnější odpověď možná je, že otázka je položená trochu špatně. Klimt nemaloval portrét páru. Maloval představu dvou lidí, kteří se stávají jedním tvarem. Proto je mužova tvář skrytá. Portrét potřebuje tvář. Symbol ne.
Význam Polibku: mýtus, Rodin a okamžik předtím
Protože obraz nemá jiný název než „milenci“, lidé se mu snažili dát příběh. Znovu a znovu se objevují dva mýty.
Prvním je Apollón a Dafné z Ovidiových Proměn. V tomto příběhu bůh dostihne nymfu přesně v okamžiku, kdy se mění ve vavřín. Při takovém čtení jsou ztuhlé tělo ženy, její zavřené oči a úponky visící od jejích chodidel začátkem proměny. Bernini vytesal tentýž okamžik do mramoru o tři století dřív a o jeho Apollónovi a Dafné v Galerii Borghese jsme už psali. Druhým mýtem je Orfeus a Eurydika, okamžik, kdy se Orfeus otočí, aby obejmul svou ženu, a navždy ji ztratí v podsvětí. Takové čtení skvěle vysvětluje okraj srázu. Ona se chystá spadnout.
Žádný z těch mýtů není nutný. Nedávný výzkum Belvederu přidává jiný zdroj, Augusta Rodina, francouzského sochaře, jehož vlastní mramorový Polibek byl tehdy nejslavnějším objetím evropského umění. Rodin navštívil Vídeň v roce 1902 a viděl Klimtův Beethovenův vlys. Oba muži se navzájem obdivovali. Malířská odpověď na sochařův polibek, provedená ve zlatě místo v mramoru, dává smysl.
Co tedy Polibek znamená? Tady je naše čtení. Je to obraz o hranici. Zlatý zvon je hranicí mezi párem a světem. Sráz je hranicí mezi zemí a nicotou. Šev, kde se jeho obdélníky setkávají s jejími kruhy, je hranicí mezi dvěma lidmi. Klimt zastavil čas v okamžiku, kdy se všechny tři hranice chystají povolit, a ani o vteřinu později. Proto obraz nevypadá jako obraz sexu, přestože jednoznačně mluví o touze. Vypadá jako obraz okamžiku, kdy zadržíte dech.
Proč mu Vídeň odpustila
Vraťme se k ministerstvu a jeho 25 000 korunám. Franz Smola, kurátor v Belvederu, upozornil, že učitel ve Vídni tehdy vydělával zhruba 1 200 korun ročně. Stát tedy zaplatil přibližně dvacet let učitelského platu za jediný obraz, od umělce, jehož univerzitní stropy považoval za příliš neslušné, než aby je pověsil.
Část odpovědi spočívá v tom, že Polibek je cudný tam, kde stropní malby cudné nebyly. Těla jsou zahalená. Jedinou nahou kůží jsou tváře, ruce a chodidla. Veškerá touha je ve vzoru. Ministerský úředník ho mohl koupit bez skandálu.
Druhou částí je, že Kunstschau byla oslavou rakouského designu, načasovanou na šedesáté výročí vlády císaře Františka Josefa. Polibek vypadal jako odpověď Vídně Paříži: moderní, dekorativní, zakořeněný v řemesle a nezaměnitelně místní. Stát nekupoval jen obraz. Kupoval národní styl. Fungovalo to. Ty univerzitní obrazy, které způsobily skandál, shořely v květnu 1945 při požáru zámku Immendorf v Dolním Rakousku. Polibek je ten Klimt, který přežil, aby ho definoval.
Kde je Polibek? V Horním Belvederu ve Vídni
Polibek visí v Horním Belvederu, větším ze dvou barokních paláců, které si princ Evžen Savojský na počátku 18. století postavil na svahu kousek jihovýchodně od vídeňského historického centra. Je to palác nahoře na kopci, na adrese Prinz-Eugen-Strasse 27, a nejsnáze se k němu dostanete tramvají D na zastávku Schloss Belvedere. Obraz je ve sbírce od roku 1908 a od té doby nikam necestoval.

Obraz je v prvním patře, kterému by Američané říkali druhé, v sálech věnovaných Vídni kolem roku 1900, vedle dalších Klimtových děl z Belvederu, mezi nimi jeho Judity z roku 1901. Muzeum je otevřené denně od 9 do 18 hodin. Základní vstupenka do Horního Belvederu stojí ke konci roku 2026 23 eur a návštěvníci mladší devatenácti let mají vstup zdarma. Rezervuje se časové okno, takže ranní nával je pod kontrolou, ale i tak je to nejplnější sál budovy. Nejklidnější je první časové okno dne a poslední hodina před zavřením.
Většina lidí si obraz prohlédne ode dveří, vyfotí ho a odejde. Udělejte to obráceně. Pojďte blízko a začněte odspodu. V sále se zapnutým Chiaro k vám příběh o okraji srázu a zkroucených prstech dorazí přesně ve chvíli, kdy se díváte na těch posledních pár centimetrů louky, na tu část obrazu, kterou dav ve výšce ramen nikdy nevidí. Pak nechte oči stoupat. Louka, sloup jejích šatů, šev, kde se jeho obdélníky setkávají s jejími kruhy, její ruka na jeho zátylku a nakonec skloněná hlava úplně nahoře ve čtverci, tak blízko rámu, že to vypadá, jako by se pod ním skláněl.
Na co se dívat, až před ním budete stát
Nejdřív se postavte zhruba dva metry od obrazu. Odtud je zlato jedinou plochou a pár se čte jako jediný vysoký tvar, jako věž nebo plamen.
Teď přistupte blízko. Zlato se rozpadne. Pozadí není hladký list plátkového zlata, ale skvrnité, kropenaté pole, jako by někdo rozfoukal zlatý prach po tmavém podkladu. Roucho se ukáže být stejně tak spirálou jako obdélníkem. Kruhy na její straně zvonu jsou kroužky v kroužcích, některé stříbrné. Světlo se mění, jak se pohybujete, protože kov odráží a barva ne. To je ravennský efekt, převzatý přímo z mozaik, které se měly třpytit ve světle svíček.
Pak najděte tváře. Tváře, ruce a chodidla jsou jediné části malované jako běžná olejomalba, s měkkými stíny a skutečnou kůží. Všechno ostatní je ornament. Klimt vám říká, kam se dívat. Vzor je svět. Tváře jsou lidé. A ti lidé se v něm skoro ztrácejí.
Nakonec se podívejte na její chodidla. Jestli chcete vědět, zda je to šťastný obraz, ty prsty jsou odpovědí, a jsou zatnuté.
Pro pomalejší cestu zbytkem sbírky se náš průvodce jak se dívat na umění, když mu „nerozumíte“ hodí obzvlášť v budově, jako je Belvedere, kde jeden obraz přitahuje všechny davy a sály vedle zůstávají skoro prázdné.
Polibek je zlatý čtverec o straně téměř 1,80 metru a to nejdůležitější v něm je pár centimetrů trávy, které končí pod prsty u nohou jedné ženy.