Přejít k obsahu

Saturn požírající svého syna: Goya, kterého nikdo neměl vidět

Publikováno: • Čtení na 15 min

Šedovlasý obr s divokýma očima se v podřepu vynořuje z černého pozadí, oběma rukama svírá bezhlavé, krví pruhované lidské tělo a kouše ho do paže.

Představte si starého muže u večeře. Je mu přes sedmdesát, je téměř úplně hluchý a žije v patrovém statku na druhém břehu řeky Manzanares, odkud se dívá přes vodu zpátky na Madrid. Na stěně místnosti, kde jí, vlevo od okna, se z tmy v podřepu vynořuje šedý obr s bezhlavým tělem v pěstech. Obr má oči doširoka otevřené. Ústa má plná. Starý muž ho tam namaloval sám, přímo na omítku, a pokud je známo, nikdy nikomu neřekl proč.

Tím starým mužem byl Francisco de Goya a obraz se jmenuje Saturn požírající svého syna. Je to nejznámější ze čtrnácti Černých obrazů, nástěnných maleb, které Goya vytvořil na stěnách vlastního domu někdy mezi lety 1820 a 1823. Nikdy je nevystavil, nikdy o nich nepsal a nikdy jim nedal názvy. Všechna jména, která nesou, dostaly až po jeho smrti. Nejslavnější obraz hrůzy v západním umění byl prvních padesát let nástěnnou dekorací v soukromém domě.

To je ta zvláštní věc, kterou je dobré mít na paměti. Tohle nikdy nemělo být muzejní dílo. Mělo se s ním žít. Dnes visí v sále 67 Prada, v přízemí, pár kroků od Třetího května 1808, a miliony lidí ročně defilují kolem obrazu určeného pro publikum zhruba tří osob.

Dům hluchého

Goya dům koupil v únoru 1819, ve dvaasedmdesáti letech. Stál na západním břehu Manzanares, nedaleko Segovijského mostu, s výhledem na louky San Isidro. Místní mu už tehdy říkali Quinta del Sordo, statek hluchého. Vtip je v tom, že jméno patřilo k nemovitosti. Hluchý byl i předchozí majitel. Goya, který ztratil sluch po záhadné nemoci v letech 1792 a 1793, do popisu prostě zapadl.

Rytina z 19. století zobrazující dlouhý, nízký dům s taškovou střechou a obloukovými dveřmi, napůl skrytý za holými stromy, keři a zahradní urnou.

Nastěhoval se tam s Leocadií Weissovou, mnohem mladší ženou, která byla stále právně provdaná za jiného, a s její malou dcerou Rosario, která možná byla Goyovým vlastním dítětem. Koncem roku 1819 těžce onemocněl. Přežil a v roce 1820 namaloval pro svého lékaře Eugenia Garcíu Arrietu děkovný obraz, na kterém sám sebe zachytil sesunutého a šedého, zatímco mu Arrieta přidržuje u rtů sklenici. Nápis uvádí, že nemoc přišla koncem roku 1819, „ve věku sedmdesáti tří let“. Černé obrazy téměř jistě vznikly až po tomto setkání se smrtí.

Bledý stařec s přivřenýma očima se hroutí v posteli a svírá prostěradlo, zatímco mladší muž v zeleném kabátě ho zezadu podpírá a zvedá mu sklenici ke rtům; ze stínu přihlížejí tmavé tváře a dole se táhne ručně psaný nápis.

Tady je detail, který většina výkladů vynechává. Goya nemaloval na holé zdi. V místnostech už byly příjemné venkovské scény, malé postavy v krajině, a Černé obrazy přišly přes ně. Někteří badatelé se domnívají, že Goya nejdřív namaloval veselé verze sám a pak je přemaloval. Nigel Glendinning, britský odborník na Goyu, si myslel, že krajiny tam už byly, když dům kupoval. Tak či onak, někdo vzal slunnou místnost a natřel ji načerno.

Saturn byl v přízemí, v místnosti obvykle popisované jako jídelna. Ten prostor sdílelo šest nástěnných maleb. Leocadia ve smutečních šatech se opírala o pahorek u dveří. Naproti stáli dva starci. Na dlouhých stěnách byl čarodějnický sabat a přízračná pouť k San Isidru. A na krátké zadní stěně, po obou stranách okna, byly dvě scény těla a úst: vpravo Judita, která usekává hlavu Holofernovi, a vlevo Saturn, který jí své dítě.

Příběh Saturna požírajícího svého syna, od Hésioda po stěnu jídelny

Mýtus je starší než Řím. V Hésiodově Theogonii, sepsané v Řecku kolem roku 700 př. n. l., se titán Kronos zmocní vlády tak, že vlastního otce, boha nebe Úrana, vykleští srpem. Pak přichází proroctví. Jedno z Kronových vlastních dětí ho svrhne stejným způsobem. Kdykoli tedy jeho žena Rhea porodí, Kronos dítě spolkne. Hestia, Démétér, Héra, Hádés, Poseidón. Pět dětí, pryč. Když přijde šesté, podá Rhea manželovi kámen zabalený do plenek a on spolkne ten. Skutečné dítě je ukryto na Krétě. Vyroste z něj Zeus, donutí otce vyvrhnout sourozence a válka, která následuje, předá vládu nad vesmírem olympským bohům.

Římané ztotožnili Krona se svým vlastním bohem zemědělství, Saturnem, podle něhož se jmenují svátky Saturnálie a anglický název soboty. Cestou se Kronos také zapletl s Chronem, řeckým slovem pro čas. V renesanci už oba úplně splynuli. Saturn se stal Otcem Časem, starcem s kosou a přesýpacími hodinami, a kanibalský příběh alegorií, které rozuměl každý. Čas pozře vše, co stvoří.

Všimněte si jedné věci na antické verzi. Kronos své děti polyká celé. V tom je celý smysl příběhu: přežijí v něm a zase vyjdou ven. Goyův Saturn nepolyká nic celé. Trhá. Žvýká. Tělo v jeho rukou se už nevrátí.

Co Goya vynechal

Postavte se před obraz a projděte si seznam, který by čekal divák 19. století. Kosa? Žádná. Přesýpací hodiny? Žádné. Křídla, plášť, trůn, Olymp, nebe? Nic. Je tu tělo, obr a čerň. To je celý obraz.

Detail obrovy tváře zblízka: vypoulené bílé oči obroubené stínem, rozcuchané šedé vlasy a tmavá otevřená ústa přitisknutá k zarudlému pahýlu paže.

Podívejte se nejdřív na oči, protože to dělá každý. Nejsou to oči predátora. Jsou obrovské, bílé a vyděšené. Tohle je tvor, který přesně ví, co dělá, a nedokáže přestat. Americký historik umění Fred Licht upozornil, jak moc chybějící atributy znamenají: bez kosy a přesýpacích hodin, tvrdil, může být už samotný název „velmi zavádějící“. Říkáme mu Saturn, protože soupis pořízený po Goyově smrti ho nazval Saturnem. Goya ho nenazval nijak.

Pak se podívejte na tělo. Není to nemluvně. Je to postava s proporcemi dospělého, už bez hlavy, bez pravé paže, s levou napůl v obrových ústech. Krev stéká tenkými rudými pruhy po obou stranách trupu. Dlouho se bez výsledku vede spor, zda je oběť vůbec muž. Historik umění John Ciofalo čte křivku boků a nohou jako ženskou. Jiní vidí mladého muže. Upřímně řečeno to malba nerozhoduje, a to, že to nerozhoduje, je jedním z důvodů, proč obraz odmítá zůstat v klidu.

Detail dvou obrovských šedých pěstí sevřených kolem pasu bledého, krví lemovaného těla viděného zezadu, s boky a hubenýma nohama visícíma dolů do tmy.

A podívejte se na ruce. Klouby jsou bílé tlakem. Pěsti se kolem pasu svírají tak silně, že se zdá, jako by se maso vrásnilo. Goya už tento námět jednou kreslil, červenou křídou, kolem roku 1796 nebo 1797: Saturna, který kouše do nohy a přitom drží druhé dítě. Je to zdatná, téměř akademická kresba. Nic v ní vás nepřipraví na sevření z nástěnné malby. Obě díla dělí přes dvacet let, dvě války a dvě téměř smrtelné nemoci, a v těch rukou cítíte každou z nich.

Strženo ze zdí

Goya se pro své malby už nikdy nevrátil. V roce 1823 se ve Španělsku zhroutila krátká liberální vláda, francouzská armáda vrátila králi Ferdinandovi VII. absolutní moc a liberálové začali mizet. V září téhož roku Goya převedl dům na vnuka Mariana. V roce 1824 odjel do Francie a 16. dubna 1828 zemřel v Bordeaux. Obrazy zůstaly na zdech, v domě, který několikrát změnil majitele, a pomalu se odlupovaly.

V roce 1867 dům navštívil francouzský spisovatel Charles Yriarte a popsal, co viděl. Kolem roku 1874 přišel fotograf Jean Laurent s fotoaparátem a zachytil malby tam, kde byly – je to jediný záznam, který o nich v jejich původním prostředí máme. Jeho fotografie Saturna je zrnitá a šedá a kolem dokola je ještě vidět malovaná bordura, která malbu na stěně rámovala.

Zrnitá černobílá fotografie nástěnné malby se Saturnem uvnitř malované perlové bordury; obrovy bílé oči vystupují z kalného podkladu a dole vede tištěný proužek s popiskem.

Laurenta tam poslal baron Frédéric Émile d’Erlanger, francouzský bankéř německého původu, který dům koupil. Chtěl malby dostat ze zdí na plátno, zčásti aby je zachránil a zčásti aby je prodal. Práce se od roku 1874 ujal Salvador Martínez Cubells, restaurátor Prada. Barva byla sejmuta z omítky a podlepena plátnem, což byl brutální zákrok, při kterém každý obraz zčásti popraskal a přišel o části malby. Martínez Cubells pak poškozená místa doretušoval. D’Erlanger vystavil přenesené Černé obrazy na pařížské světové výstavě v roce 1878, kde je podle většiny svědectví nikdo nechtěl. V roce 1881 daroval všech čtrnáct španělskému státu.

Saturn, kterého vidíte dnes, je tedy Goyova barva, ale ne nedotčený Goya. Což nás přivádí k nejproslulejšímu tvrzení o něm. Už celá desetiletí se říká, že Goyův originál zobrazoval obra s erekcí a že ta byla při přenosu přemalována, možná na přání zadavatele. Kritik Robert Hughes ten příběh opakuje ve své knize o Goyovi. Ti, kdo kladou plátno vedle Laurentovy fotografie, se o oblast třísel přou už léta, a fotografie je příliš kalná, aby spor rozhodla. Nikdo nemá důkaz, co přesně bylo na zdi. Pokud to tam bylo, změnilo by to obraz ze scény hladu v něco ještě horšího, ve scénu chtíče ve všech smyslech, a možná právě proto se ten příběh tak těžko daří pohřbít.

Ještě jedna komplikace, pro úplnost. V roce 2003 španělský historik umění Juan José Junquera tvrdil, že dům měl v Goyově době jen jedno podlaží, takže malby z patra nemohly být jeho, a jako skutečného autora navrhl Goyova syna Javiera. Glendinning mu obšírně odpověděl a Prado považuje Černé obrazy za Goyovo dílo. Tam leží shoda odborníků.

Saturn požírající svého syna a jeho význam: vyberte si svou noční můru

Protože Goya nezanechal žádné poznámky, každý výklad je jen výklad. Tady jsou čtyři, na kterých záleží, a kde stojíme my.

Čas pozře všechno. To je klasický význam, na který ukazuje název. Saturn je Chronos a Chronos požírá, co stvoří. Hodí se to ke starému muži, který právě málem zemřel. Je to ale také nejméně zajímavý výklad, protože obraz záměrně zahodil všechny symboly času, které mohl použít.

Španělsko požírá vlastní děti. Goya maloval tyto stěny zhruba mezi lety 1820 a 1823, během Liberálního trienia, tří let, kdy mělo Španělsko ústavu a starý řád chystal svůj návrat. Už prožil francouzskou okupaci a její zvěrstva zachytil v leptech nazvaných Hrůzy války. Země, v níž Španělé znovu a znovu zabíjeli Španěly, koruna, která se obrátila proti lidem, kteří za ni bojovali: politický výklad se nabízí sám a většina průvodců jím začíná. Je ale také trochu příliš úhledný. Nic na tom obraze není vlajka.

Stáří, nemoc a strach ze šílenství. Goya byl hluchý, zotavoval se z nemoci, která ho málem zabila, sdílel dům s mnohem mladší ženou a díval se, jak přátelé odcházejí do exilu. Saturnovy oči jsou oči někoho, kdo je zděšený sám sebou. Někteří autoři spojovali námět s Goyovou vlastní rodinou. On a jeho žena Josefa Bayeuová měli několik dětí a jen jedno, Javier, se dožilo dospělosti.

Převrácení staré pomluvy. Licht přišel s temnější myšlenkou: že obraz obrací staré antisemitské obrazy rituální vraždy, které Židy pomlouvaly jako pojídače křesťanských dětí, a vrací zločin postavě moci. Přiznal, že to nedokáže dokázat, a varoval také, že název je třeba brát „s rezervou“.

Tady je náš závěr. Obraz není o jedné věci, protože nikdy nevznikl proto, aby se komukoli vysvětloval. Je to jeden z nejosobnějších obrazů, jaké kdy vznikly: obraz, na který se Goya rozhodl dívat, když jedl. Ať se bál čehokoli, chtěl to mít s sebou v místnosti. To je skutečný význam a je znepokojivější než jakákoli alegorie.

Rubensův Saturn požírající svého syna a proč děsí méně

Goya měl předlohu a ta patří do stejného muzea. Kolem let 1636 až 1638 namaloval Petr Pavel Rubens vlastního Saturna pro lovecký zámeček Filipa IV., Torre de la Parada, v kopcích u Madridu. Byl součástí obrovského cyklu mytologických scén, který si zámeček objednal u Rubense a jeho dílny. Když byl zámeček poškozen za války o španělské dědictví, obrazy se přestěhovaly do královské sbírky, a tam ho Goya jako dvorní malíř téměř jistě viděl.

Svalnatý šedovousý bůh opřený o kosu se zakusuje do hrudi křičícího nemluvněte s hlavou zvrácenou dozadu, pod zataženou oblohou se třemi jasnými hvězdami.

Rubensova verze má všechno, co té Goyově chybí. Bůh se opírá o kosu. Má tmavý plášť a mračna, na kterých stojí. Je svalnatý, zdravý a klidný. A dítě je velmi živé, křičící nemluvně se zvrácenou hlavou, do jehož hrudi se stařec zakusuje. V jistém smyslu je Rubens krutější, protože oběť cítí bolest. Ale je to obraz události. Pochopíte ho, obdivujete rukopis štětce a jdete dál.

Podívejte se taky nahoru. Nad Rubensovým Saturnem září v řadě tři jasné hvězdy. Prostřední je větší než ty dvě ostatní. To je planeta Saturn tak, jak ji v roce 1610 popsal Galileo, když byl jeho dalekohled příliš slabý na to, aby rozlišil prstence, a ukazoval mu jedno těleso s dvěma menšími po stranách. Vlámský malíř pracující pro španělského krále propašoval do řeckého mýtu nejnovější astronomii.

Detail tří namalovaných hvězd v řadě na šedozelené obloze, prostřední větší než dvě sousední; u levého okraje svírá boží ruka násadu kosy.

Goya převzal námět a zbavil ho každé útěchy, kterou Rubens nabízel: atributů, nebe, živé oběti, jasného příběhu. Co zbylo, není bůh. Je to cosi v lidské podobě ve tmě, co už zašlo příliš daleko. Postavte ty dva obrazy vedle sebe a uvidíte, jak se na jediném námětu baroko mění v moderní dobu.

Z jídelny do memů

Jeho další život je zvláštní. Obraz, který Goya ukryl na stěně jídelny, je dnes jedním z nejsdílenějších obrázků na internetu, ořezávaný, opatřovaný popisky a recyklovaný jako vtip úplně o všem, od dojídání sendviče po konec semestru. Lidé, kteří by nedokázali jmenovat žádný jiný obraz z Prada, znají tenhle.

Goyu by to nejspíš víc pobavilo, než to pohoršuje nás. Byl satirikem dávno předtím, než se stal malířem hrůz. Jeho lepty Caprichos, vydané v roce 1799, si stejně ostrou linkou utahovaly z kněží, lékařů, aristokratů i hlupáků. Meme je laciná ozvěna, ale ozvěna něčeho skutečného: obraz je tak silný, že přežije i to, když se z něj stane pointa.

Kde je Saturn požírající svého syna?

Obraz je v Museo del Prado v Madridu. Černé obrazy zabírají sály 66 a 67 v přízemí hlavní budovy Villanueva a Saturn visí v sále 67. Prado zhruba napodobuje dvě podlaží domu, takže malby z přízemí a z patra visí pohromadě, jako tomu bylo v Quinta del Sordo. Pokud to jde, projděte je popořadě: nejprve obrazy z jídelny, potom ty z patra, a skončete u Psa, malé hlavy vykukující z prázdného hnědého pole, kterou má nakonec mnoho lidí nejraději.

Malá tmavá psí hlava vykukuje přes svažující se hnědý val u spodního okraje vysokého, prázdného pole okrové a šedé.

Počítejte s tím, že je menší, než jste si představovali. Plátno měří 143,5 na 81,4 centimetru. Na displeji telefonu působí Saturn monumentálně. V sále je zhruba tak velký jako vy v podřepu, což je svým způsobem horší. Je to obraz udělaný k tomu, aby se na něj dívalo od jídelního stolu.

Několik praktických poznámek. Prado má otevřeno od pondělí do soboty od 10 do 20 hodin a v neděli a o svátcích do 19 hodin, a stálá expozice je každý den poslední dvě hodiny zdarma, což znamená dlouhé fronty právě v tu dobu. Fotografovat se v sálech nesmí, takže se budete dívat vlastníma očima, což je u tohoto obrazu stejně ten správný způsob. Průvodce návštěvou Prada má vstupenky, vchody a načasování a procházka po nejdůležitějších dílech Prada zasazuje Černé obrazy do souvislostí s Velázquezem a Boschem v patře. Rubensův Saturn patří do stejné sbírky, ale Prado vystavená díla obměňuje, takže pokud vám záleží na tom, abyste viděli oba v jeden den, podívejte se před návštěvou do online sbírky. Náš bezplatný audioprůvodce Pradem má také samostatnou zastávku u Saturna a hraje přímo v prohlížeči.

Na co se dívat

Nejdřív ustupte, zhruba na vzdálenost, v jaké byste seděli naproti přes stůl, protože právě tam vás Goya čekal. Odtud je obraz převážně černý a postava jako by z něj vyrážela. Pak přistupte blíž a najděte oči, klouby prstů a tenké rudé linky stékající po zádech oběti, položené téměř ledabyle, jako když kreslíte žílu. Podívejte se do levého dolního rohu, kde se obrovo koleno rozpouští ve tmě, a všimněte si, jak málo se Goya namáhal ho dokončit. Chiaro se hodí právě na tuhle vzdálenost, protože příběh jídelny, okna mezi Saturnem a Juditou a Laurentovy fotografie vám vypráví, zatímco se díváte na svírající ruce – detail, který vám říká, že obraz je o nutkání, a ne o hladu.

A než Černé obrazy opustíte, najděte Juditu a Holoferna. V domě visely oba po stranách téhož okna. Na jednom žena zabíjí muže čepelí. Na druhém otec jí své dítě. Goya mezi nimi večeřel po celá poslední léta, která prožil ve Španělsku.

Podstata se vejde do jedné věty. Nejslavnější obraz hrůzy 19. století namaloval starý muž na svou vlastní zeď a tvář, kterou dal svému netvorovi, je tváří někoho, kdo nemůže uvěřit tomu, co dělá.