
Někdy v polovině devadesátých let 15. století pozoroval mladý dominikán Matteo Bandello, synovec převora, malíře při práci v jídelně svého milánského kláštera. Některé dny, napsal Bandello později, ten muž vylezl na lešení za úsvitu a štětec odložil až za tmy, aniž by si vzpomněl na jídlo. Jiné dny nemaloval vůbec. Stál hodiny před zdí se založenýma rukama a díval se. Pak zase přišel v poledne z druhého konce města, přidal jeden nebo dva tahy štětcem k jedné z hlav a odešel.
Tím malířem byl Leonardo da Vinci a hlavy patřily dvanácti apoštolům. Pokud jste někdy stáli před reprodukcí obrazu a položili si tu samozřejmou otázku, kdo je kdo na Poslední večeři, jste v dobré společnosti: po staletí skoro nikdo nedokázal pojmenovat víc než čtyři z nich. Leonardo jejich jména na zeď nenapsal. Jména, která používáme dnes, pocházejí z kopie, ze sporné kresby a z velmi pozorného dívání. Tady jsou, očíslovaná, s tím, co který z nich dělá a proč.
Je to obraz o třinácti lidech, kteří slyší jedinou větu, a každá reakce je vodítko. Jakmile je umíte pojmenovat, přestane být zeď slavným obrázkem a začne být scénou.
Poslední večeře, kdo je kdo, na první pohled

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Čteno zleva doprava se apoštolové dělí do čtyř trojic a Kristus sedí uprostřed sám.
| # | Postava | Kde ho najdete | Co dělá |
|---|---|---|---|
| 1 | Bartoloměj | Úplně vlevo, stojí, obě ruce na stole | Naklání se dopředu, jako by právě vyskočil |
| 2 | Jakub Menší | Za Ondřejem, napůl skrytý | Natahuje ruku za Ondřejem k Petrovi |
| 3 | Ondřej | Šedivý vous, žluté roucho | Obě dlaně zvednuté a otočené ven: já ne |
| 4 | Jidáš Iškariotský | Tmavá tvář ve stínu, zakloněný, v modrém | Svírá malý měšec, loket na stole |
| 5 | Petr | Bílé vlasy, dere se dopředu za Jidášem | Šeptá Janovi, v pravé ruce nůž |
| 6 | Jan | Mladý, bez vousů, sklopené oči, nejblíž Kristu | Odklání se, aby slyšel Petra |
| 7 | Ježíš | Uprostřed, v rámu prostředního okna | Právě promluvil; ruce otevřené na stole |
| 8 | Tomáš | Za Jakubem Větším | Zdvižený ukazováček |
| 9 | Jakub Větší | Vousatý, v zeleném, vedle Krista | V šoku rozhazuje ruce |
| 10 | Filip | Stojí, v červeném | Ruce přitisknuté k hrudi: jsem to já? |
| 11 | Matouš | Mladý, v modrém, vpravo | Natahuje obě ruce dozadu ke Kristu |
| 12 | Juda Tadeáš | Šedivý vous, mezi Matoušem a Šimonem | Obrácený k Šimonovi, jednu ruku zvednutou |
| 13 | Šimon Horlivec | Úplně vpravo, z profilu | Otevřené dlaně, žádá vysvětlení |
| 14 | Jidášův měšec | V Jidášově pravé ruce | Pokladna, kterou pro skupinu spravoval |
| 15 | Petrův nůž | Za Jidášovými zády, čepelí ven | Předzvěst Getsemanské zahrady |
Odkud pocházejí jména apoštolů na Poslední večeři
Leonardo nic nepopsal. Dlouho se všichni shodli jen na čtyřech postavách, které příběh usnadňuje: Ježíš uprostřed, Jan vedle něj, Petr s bílými vlasy a Jidáš ve tmě.
Úplný seznam pochází z kopie. Ve farním kostele Sant’Ambrogio v Ponte Capriasca, vesnici v kopcích nad Luganem ve Švýcarsku, je malovaná verze Leonardovy stěny ze 16. století, často připisovaná jeho následovníkovi Cesaru da Sesto. Její malíř udělal to, co Leonardo udělat nechtěl. Podél dolního okraje napsal pod každou postavu jméno latinskými kapitálkami: Bartholomeus, Iacobus Minor, Andreas, Petrus, Iudas, Iohannes a tak dál až k Šimonovi úplně vpravo. Je to to nejbližší, co máme ke klíči správných odpovědí, sepsanému v době, kdy ještě žili lidé, kteří viděli originál v dobrém stavu.

Druhým vodítkem je kresba červenou křídou v benátských Gallerie dell’Accademia se jmény nad devíti z dvanácti hlav a s Jidášem, který ještě sedí sám na druhé straně stolu. Odborníci se přou, zda je vůbec od Leonarda. Tak či onak ukazuje staré uspořádání, které zavrhl.
Leonardovy vlastní zápisníky nám dávají něco lepšího než jména. Dávají nám gesta. Na stránce poznámek, které psal, když stěnu plánoval, popsal, co mají jeho muži dělat. „Jeden, který pil, nechal sklenici na jejím místě a otočil hlavu k mluvícímu.“ Jiný proplétá prsty a s přísně staženým obočím se obrací ke svému druhovi. Jiný rozevírá ruce, ukazuje dlaně a v úžasu krčí ramena až k uším. Jiný šeptá sousedovi do ucha a soused se k němu otáčí, aby poslouchal, v jedné ruce nůž. Ne každý řádek se dostal na zeď. Mnohé ale ano, a podle toho poznáte, že obraz je scénář.
Význam Poslední večeře: jedna věta, třináct reakcí
Ten okamžik pochází z evangelií. Při velikonoční večeři Ježíš říká Dvanácti: „Jeden z vás mě zradí.“ V Janově evangeliu dává Petr znamení Janovi, učedníkovi, který spočívá nejblíž Ježíši, aby se zeptal, koho myslí. Matouš dodává, že se apoštolové začali jeden po druhém ptát: „Snad ne já, Pane?“
Leonardo maluje půlvteřinu poté, co věta dopadla. Kristus přestal mluvit. Ústa má ještě lehce pootevřená. Kolem něj se šok šíří ven jako kruhy na vodě a láme stůl do čtyř vln po třech.
To je ta velká myšlenka a proto se každá pozdější Poslední večeře trochu podobá této. Před Leonardem florentští malíři řadili apoštoly do klidné řady, dávali jim svatozáře a Jidáše posazovali na stoličku na špatné straně stolu, aby ho nikdo nepřehlédl. Leonardo posadil Jidáše zpátky mezi jeho přátele. Svatozáře odstranil. Nechal zrádce prozradit se tak, jak to dělá viník v přeplněné místnosti: tím, že sebou trhne. To trhnutí je význam. Není to v první řadě obraz svátosti. Je to obraz toho, co jediná věta udělá s místností.
Bartoloměj, Jakub a Ondřej: konec stolu vyskočí
Začněte úplně vlevo. Bartoloměj stojí, obě ruce opřené o ubrus, a naklání se ke středu, jako by dobře neslyšel. Je jediný apoštol na tomto konci, který stojí vzpřímeně, a je závorkou, která uzavírá kompozici zleva.

Vedle něj, napůl skrytý, je Jakub Menší, někdy nazývaný Jakub Alfeův. Je to ten tichý. Vidíte hlavně jeho tvář a paži, která sahá za Ondřejem, aby se dotkla Petrových zad, jako by říkal: zeptej se jeho.
Ondřej, starší muž se šedivým vousem ve žlutém, zvedá obě ruce dlaněmi ven. Je to téměř přesně gesto z Leonardovy poznámky o muži, který ukazuje dlaně a krčí rameny. V každém jazyce znamená totéž. Já ne.
Jidáš: měšec, sůl a stín
Druhá skupina je ta, kvůli které sem všichni chodí, a je namačkaná. Jidáš, Petr a Jan jsou tři hlavy na šířku jednoho ramene.

Jidáš je muž, jehož tvář je ve stínu. Světlo na obraze dopadá zleva, ze stejné strany jako skutečná okna refektáře, a zasahuje každou tvář v jeho skupině kromě té jeho. Je také jediný, kdo se zaklání, zatímco všichni kolem se naklánějí dopředu. Jeho pravá ruka svírá malý měšec. To je pokladna. V Janově evangeliu Jidáš spravoval společné peníze a měšec byl vykládán i jako třicet stříbrných, které přijal od kněží.
Je také jediný, kdo má loket na stole, a ten loket napáchal škodu. Převrhl slánku. Rozsypaná sůl už tehdy byla znamením neštěstí a sůl sdílená u stolu znamením věrnosti, takže převržená slánka u lokte zrádce říká to, co obraz nahlas neříká. Na dnešní stěně je jen velmi těžko rozeznatelná. Malba na tom místě patří k obětem pěti staletí.
Je tu ještě jedno vodítko, a to nejchytřejší. Podívejte se podél stolu ke Kristu. Jidášova levá ruka sahá po téže míse, ke které se pohybuje Kristova pravá ruka. V Matoušově evangeliu Ježíš označuje zrádce právě takto: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí.“ Leonardo nepotřeboval stoličku na špatné straně stolu. Potřeboval dvě ruce.
Petrův nůž a ruka, která není záhadou
Petr je starý muž s bílými vlasy, který se dere dopředu za Jidášem. Levou ruku má na Janově rameni a tvář těsně u jeho ucha. Dělá přesně to, co podle Janova evangelia udělal: naléhá na Jana, aby se Ježíše zeptal, kdo je zrádce.
Jeho pravá ruka je dole u boku, stočená dozadu, a drží nůž čepelí ven. Lidé, kteří obraz vidí poprvé, často usoudí, že ruka nepatří nikomu, že je to vznášející se ruka se zbraní. Sledujte paži a zjistíte, že je Petrova, neobratně ohnutá za Jidášovými zády. Nůž je předzvěst. O několik hodin později v Getsemanské zahradě Petr vytasí meč a usekne ucho sluhovi velekněze.
Petr, muž, který Krista před svítáním třikrát zapře, sedí hned za mužem, který ho zradí. Leonardo posadil zrádce a zapírače bok po boku.
Je to Marie Magdaléna? Ne, a tady je proč
Jan sedí Kristu nejblíž, po jeho pravici. Je mladý, bez vousů, s dlouhými vlasy a sklopenýma očima a odklání se od Ježíše k Petrovi. V roce 2003 nechal Dan Brown v románu Šifra mistra Leonarda jednu postavu tvrdit, že tahle postava je Marie Magdaléna a že mezera ve tvaru V mezi ní a Ježíšem je tajný symbol. Miliony čtenářů se šly podívat.
Historici umění jsou v tom klidní a jednotní. Je to Jan. Florentští malíři ho takhle zobrazovali už sto let: jako nejmladšího učedníka, s hladkou tváří a jemnými vlasy, často spícího na Kristově hrudi, protože ho evangelium nazývá učedníkem, kterého Ježíš miloval. Leonardo se školil ve Florencii. Jeho publikum by ten typ poznalo za vteřinu.
Existuje i jednoduchý test. Spočítejte lidi u stolu. Je jich třináct: Kristus a dvanáct mužů. Pokud je postava vedle Ježíše Marie Magdaléna, pak jeden z dvanácti apoštolů na Poslední večeři chybí, a tím chybějícím je Jan, učedník, kterého evangelium té noci umisťuje přímo ke Kristovu boku. Mezera mezi nimi není šifra. Je to Jan, který dělá, co říká text: naklání se, aby slyšel Petra.
Tvář, kterou Leonardo prý nedokázal dokončit
Kristus sedí uprostřed sám a Leonardo mu dává dvě věci, které nedostane nikdo jiný. První je prostor. Po obou jeho stranách je zřetelná mezera, takže jeho tělo tvoří klidný trojúhelník v místnosti plné pohybu. Druhou je okno. Světlý otvor za jeho hlavou, zakončený obloukem, rámuje jeho tvář tak, jak to dřív dělala svatozář.

Všechny linie místnosti se sbíhají k jeho hlavě. Stropní trámy, tapiserie na bočních stěnách, hrany stolu: sledujte kteroukoli z nich a dojdete ke Kristovu pravému spánku. Při moderním restaurování restaurátoři v tomto bodě zaznamenali malou dírku a obvyklé vysvětlení zní, že tam Leonardo zatloukl hřebík a natahoval od něj provázky, aby na připravené stěně vyznačil perspektivní linie. Ať už je historka o hřebíku přesná, nebo ne, o účinku není pochyb. Váš pohled je k té tváři stále přitahován zpátky.
Giorgio Vasari v roce 1550 píše, že Leonardo nechal Kristovu hlavu nedokončenou, protože nevěřil, že jí dokáže dát potřebnou božskost. Vasari vypráví i nejznámější historku o té zakázce. Převor kláštera, unavený tím, jak Leonardo jen tak postává, si stěžoval vévodovi Lodovicu Sforzovi. Leonardo vévodovi vysvětlil, že stále hledá tvář dost ničemnou pro Jidáše, a pokud žádnou nenajde, může vždycky použít převorovu. Převor si přestal stěžovat. Je to dobrá historka. Editor Leonardových zápisníků v 19. století Jean Paul Richter ji pokládal za stejně nepodloženou jako nepravděpodobnou, takže si ji užijte tak, jak si člověk užívá většinu Vasariho.
Tomáš, Jakub a Filip: pochybovač, šok, protest
Po Kristově levici se třetí skupina zvedá a vlní se k němu.

Tomáš je muž vzadu s jedním ukazováčkem zdviženým do vzduchu. Po Kristových rukou je to nejslavnější prst obrazu a je to vtip, který by první publikum hned pochopilo. Tohle je nevěřící Tomáš, apoštol, který po Zmrtvýchvstání odmítne uvěřit, dokud tentýž prst nevloží do Kristových ran. Tady už ukazuje vzhůru, už klade otázku.
Jakub Větší, vousatý muž v zeleném přímo u Krista, zděšeně rozhodil ruce. Zaklání se od stolu, jako by ho ta věta odstrčila. Za ním vstal Filip, mladý, v červeném rouchu, obě ruce přitisknuté k hrudi. Celé jeho tělo klade otázku z Matoušova evangelia: Snad ne já, Pane? Je to jediný apoštol, který vypadá spíš zraněně než překvapeně.
Matouš, Tadeáš a Šimon: porada na konci stolu
Poslední skupina úplně vpravo se k dramatu skoro obrátila zády. Ti tři se dohadují mezi sebou.

Matouš, mladý a v modrém, dělá dvě věci najednou. Paže natahuje dozadu ke Kristu, obě ruce ukazují na něj, zatímco hlavu otáčí ke dvěma starším mužům vedle sebe. Je to zpravodaj: slyšeli jste, co právě řekl? Juda Tadeáš, šedovousý muž uprostřed, se obrátil k Šimonovi se zdviženou rukou a jeho pohled je podezíravý. Šimon Horlivec, úplně na konci stolu, z profilu a v bílém, nastavuje otevřené dlaně. Chce vysvětlení a nedostane ho.
Všimněte si, jak se kompozice uzavírá. Bartoloměj stojí rovně jako svíce na levém konci. Šimon sedí pevně na pravém konci. Mezi těmi dvěma závorkami se všechno hýbe.
Co je vlastně na stole
Podívejte se na talíře. Dlouho bylo jídlo na stole příliš zašpiněné, než aby se dalo přečíst, a lidé předpokládali, že jde o obvyklý chléb a možná jehně. Po restaurování si historik umění John Varriano prohlédl servírovací mísy zblízka a tvrdil, že na některých jsou plátky grilovaného úhoře ozdobené pomerančem. Ne všichni úhoře přijímají. Hlavní restaurátorka Pinin Brambilla Barcilon raději mluvila prostě o rybě. Tak či onak to není velikonoční beránek a připomíná to, že Leonardo zasadil posvátný příběh do něčeho, co velmi připomíná milánskou večeři.
Proč Leonardova Poslední večeře začala hned umírat
Tady přichází ta část příběhu, kde člověk nevěří vlastním uším. Nejkopírovanější zeď světa se rozpadala necelých dvacet let po dokončení.
Problémem byla Leonardova metoda. Skutečná freska se maluje rychle, do vlhké omítky, každý den jeden úsek, a barva se stane součástí zdi. Leonardo nechtěl pracovat rychle. Chtěl přijít v poledne, přidat jeden tah a týden si dělat odstup. Suchou zeď proto zapečetil podkladem ze sádry, smoly a mastixu a maloval na něj temperou a olejem, tak jak se maluje deskový obraz. Díky tomu mohl pracovat jako Leonardo. Znamenalo to ale také, že barva seděla na zdi, a ne v ní, na vlhké zdi v jídelně vedle kuchyně.
V roce 1517 se barva už odlupovala. V roce 1556 ji Vasari popsal jako změť skvrn. V roce 1652 prorazili mniši dolní částí stěny dveře a vzali s nimi Kristova chodidla. Obloukový obrys těch dveří je dodnes vidět pod stolem na každé fotografii. Francouzská revoluční vojska používala refektář v roce 1796 jako stáj a zbrojnici. V noci 15. srpna 1943 zasáhly klášter spojenecké bomby a zřítily velkou část refektáře. Stěna s Poslední večeří zůstala stát, podepřená pytli s pískem a lešením.
Pak přišlo čištění. V letech 1978–1999 strávila Pinin Brambilla Barcilon u stěny jednadvacet let, odstraňovala staletí přemaleb, klihu a špíny a zaplňovala úbytky tlumeným akvarelem, aby se nevydávaly za Leonarda. Obraz byl znovu zpřístupněn 28. května 1999. Kritici si podobně jako u klenby Sixtinské kaple stěžovali, že to, co zbylo, je tenké a bledé. Obhájci odpovídají, že to, co zbylo, je aspoň Leonardovo. Obojí je pravda. To, co v Miláně uvidíte, je ruina, a přesto je to nejživější obraz skupiny lidí, před jakým kdy budete stát.

Kde je Poslední večeře? Stále na své vlastní zdi v Miláně
Nikdy se nehnula z místa. Leonardova Poslední večeře je namalovaná na čelní stěně refektáře, tedy jídelny mnichů, v dominikánském klášteře Santa Maria delle Grazie v Miláně, na adrese Piazza di Santa Maria delle Grazie 2. Je asi 4,6 metru vysoká a 8,8 metru široká. Vévoda Lodovico Sforza, vládce Milána, ji zaplatil v rámci přestavby kostela, v němž podle jeho přání měly být hrobky jeho rodu. Leonardo na ní pracoval zhruba od roku 1495 a na začátku roku 1498 byla hotová. Lodovico, který ho odměnil vinicí nedaleko, přišel o Milán ve prospěch Francouzů hned následující rok.
Místo funguje jako Museo del Cenacolo Vinciano, které od prosince 2024 spravuje Pinacoteca di Brera. V době psaní tohoto článku je otevřeno od úterý do neděle od 8:15 do 19:00, poslední vstup v 18:45, v pondělí zavřeno. Rezervace je povinná, přes oficiální web cenacolovinciano.org, který vás přesměruje do e-shopu Vivaticket muzea. Plné vstupné stálo 15 eur, se sníženou cenou pro mladé od 18 do 25 let a vstupem zdarma pro mladší 18 let, kteří si ale rezervaci udělat musí také. Vstupenky se uvolňují v blocích každé tři měsíce a na jaro a léto mohou být pryč během hodin, takže chvíle, kdy se otevře další čtvrtletí, je chvíle k rezervaci. Ceny a otevírací doba se mění, proto si před cestou ověřte informace na oficiálním webu.
Samotná návštěva je přísná. Vcházíte ve skupině nejvýš čtyřiceti lidí přes skleněné komory, které filtrují vzduch, a máte v refektáři patnáct minut. Pak vchází další skupina. Lidé, kteří kvůli tomu přeletěli oceán, bývají zaskočeni, jak rychle to uteče.
Za vámi, na protější stěně, je druhý obraz, ke kterému se většina návštěvníků zapomene otočit: Ukřižování, které v roce 1495 podepsal a datoval Giovanni Donato da Montorfano. V jeho dolních rozích jsou téměř vybledlé portréty klečícího Lodovica, jeho manželky Beatrice d’Este a jejich dvou synů, které podle muzea pravděpodobně přidal sám Leonardo. Stejně jako Veronesova Svatba v Káně vznikla Poslední večeře pro místnost, kde jedli mniši. Plný smysl dává teprve tehdy, když si pod ní představíte mnichy, jak jedí u svých vlastních dlouhých stolů.
Na co se zaměřit během patnácti minut
Patnáct minut stačí, pokud prvních pět neutratíte za fotky. Postavte se dost daleko od stěny, aby se vám všech třináct vešlo do zorného pole najednou, a projděte je v tomto pořadí.
Zaprvé najděte Jidáše podle světla, ne podle tváře. Je jediný ve stínu. Pak najděte jeho měšec a jeho levou ruku, která sahá po míse, po níž sahá i Kristus.
Zadruhé sledujte Petrovu paži dolů až k noži za Jidášovými zády.
Zatřetí najděte Tomášův prst a Filipovy ruce na hrudi a všimněte si, že skupina po Kristově levici se celá pohybuje k němu, zatímco skupina po jeho pravici se celá odklání.
Začtvrté se podívejte pod stůl na oblouk starých dveří. Tam bývala Kristova chodidla. Kopie v Ponte Capriasca je má dodnes.
V sále nejsou na zdi žádné popisky a hodiny běží celou dobu. Chiaro vzniklo přesně pro takové krátké okno: vyfoťte stěnu a dvanáct jmen se vrátí v pořadí, v jakém se na ně díváte, s vyznačeným Jidášovým měšcem a Petrovým nožem, dokud ještě máte čas je najít. Pokud dáváte přednost papíru, nechte si očíslovanou legendu výše otevřenou v telefonu.
Pokud plánujete cestu po stopách Leonarda, milánská stěna se přirozeně pojí s portrétem, který začal o několik let později ve Florencii, tím, který se stal nejslavnějším obrazem světa. A pokud chcete vidět, jak Leonardova tvář vypadala v očích malířů, kteří ho uctívali, Raffael ji dal Platónovi v Athénské škole, namalované v Římě asi deset let po dokončení Poslední večeře. Další obrazy rozluštěné postavu po postavě najdete v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.
Bandellův malíř, ten, který hodiny stál před zdí se založenýma rukama, nemrhal časem. Čekal, až věta dopadne na každou tvář, jednu po druhé. O pět set let a jednu bombu později pořád dopadá.