Přejít k obsahu

Noční hlídka, Rembrandtův portrét domobrany: všechny postavy určené

Publikováno: • Čtení na 17 min

Obrovské tmavé plátno s rotou domobrany, která se valí z oblouku brány: kapitán v černém s červenou šerpou a poručík v bledě žlutém kráčejí vpřed, za nimi zářící světlovlasá dívka, mušketýři, pikenýři, bubeník a prapor.

V roce 1659 vešel starý obchodník se suknem jménem Jan Pietersen Bronckhorst do amsterdamské notářské kanceláře a odpřisáhl, kolik stála Noční hlídka, portrét jeho roty domobrany od Rembrandta van Rijna. Před sedmnácti lety, řekl, byl on a ostatní muži z roty namalováni Rembrandtem, „v počtu šestnácti“, a každý z nich zaplatil asi sto zlatých, „jeden o něco víc, druhý o něco méně, podle místa, jaké na něm měli“. Bronckhorst svědčil ve prospěch poručníka Rembrandtova syna Tita. A věděl, o čem mluví, když říkal, že na místě záleželo. Na obraze patří k mužům, které najdete nejhůř.

Rembrandt obraz dokončil v roce 1642. Je 3,63 metru vysoký a 4,37 metru široký a visí na konci Čestné galerie v Rijksmuseu jako oltářní obraz světského kostela. Je to také skupinový portrét platících zákazníků. Když se na něj díváte, vidíte účet rozdělený mezi osmnáct lidí, najatého bubeníka, dívku, kterou nikdo nedokáže pojmenovat, psa vypůjčeného z cizí rytiny, muže, který už byl mrtvý, a možná i jedno oko, které patří samotnému malíři.

Noční hlídka: Rembrandtův dav v kostce

Noční hlídka s třinácti očíslovanými značkami: 1 kapitán v černém, 2 poručík ve žlutém, 3 dívka ve zlatém, 4 praporečník, 5 napůl skryté oko a baret, 6 mušketýr v červeném, 7 malý mušketýr v přilbě, který střílí, 8 mušketýr, který ofukuje pánvičku, 9 ukazující seržant, 10 bubeník, 11 pes, 12 štít se jmény, 13 běžící chlapec s prachem.

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Jména ve druhém sloupci pocházejí ze štítu, který si Rembrandtovi portrétovaní nechali do obrazu domalovat, a z archivního bádání amsterdamského historika S.A.C. Dudoka van Heela, publikovaného v Rijksmuseum Bulletin. Kde je určení spíš výkladem než jistotou, tabulka to uvádí.

#PostavaKdo to jeKde ho najdete
1KapitánFrans Banninck Cocq, později amsterdamský purkmistrUprostřed, v černém s červenou šerpou, levou ruku natahuje
2PoručíkWillem van Ruytenburch, pán z VlaardingenuVedle něj, v bledě žlutém s bílou šerpou, drží slavnostní partyzánu
3Dívka ve zlatémNikdo známý; živý znak rotyZa kapitánem vlevo, u pasu jí visí mrtvá slepice
4PraporečníkJan Visscher CornelisenNahoře vlevo od středu, zvedá prapor roty
5Oko a baretMožná sám RembrandtVykukuje mezi praporečníkem a mužem ve zlaté přilbě
6Mušketýr v červenémObvykle určován jako Jan van der HeedeVlevo, sype prach do hlavně
7Malý mušketýr, který střílíNeurčenHned za kapitánem, na přilbě dubové listí
8Mušketýr, který ofukuje pánvičkuJan Claesen LeijdeckersZa poručíkem, v tmavé přilbě
9SeržantRombout KempVpravo, ve staromódním mlýnském okruží, ukazuje rukou
10BubeníkJacob Jorisz, najatý, není na štítuÚplně vpravo, bubnuje
11PesVypůjčený z rytinyVpravo dole, štěká na buben
12ŠtítOsmnáct jmen mužů, kteří zaplatiliVysoko na oblouku brány, uprostřed
13Chlapec s prachemNeurčenÚplně vlevo, vybíhá z obrazu

Kdo je kdo na Noční hlídce, počínaje rukou

Začněte tam, kde chce Rembrandt, abyste začali: u dvou mužů, kteří jdou přímo k vám.

Frans Banninck Cocq je kapitán. Je v černém, se širokým krajkovým límcem a červenou šerpou přes hruď, a je uprostřed věty. Jeho levá ruka se vysouvá dopředu, s otevřenou dlaní, jako by právě řekl poručíkovi, ať dá rotu do pohybu. Štít nad ním píše jeho jméno jako Banning Cocq a tak ho píše i většina anglických knih. Narodil se v roce 1605 jako syn lékárníka, který přišel do Amsterdamu z Brém, a dobře se oženil. V době vzniku obrazu byl pánem Purmerlandu a Ilpendamu, dvou malých panství severně od města, a v roce 1650 se stal jedním z amsterdamských purkmistrů. Obraz se mu líbil natolik, že si nechal pro rodinné album pořídit jeho akvarelovou kopii, která je dnes zapůjčena kabinetu grafiky Rijksmusea.

Willem van Ruytenburch je poručík. Je vším, čím kapitán není: světlý tam, kde je Cocq tmavý, z profilu tam, kde se na vás Cocq dívá zpříma, naslouchající tam, kde Cocq mluví. Má na sobě koženou kazajku vyšívanou zlatem, bílou šerpu a klobouk s bílým perem a drží partyzánu, krátké slavnostní kopí, které bylo odznakem hodnosti poručíka.

Detail obou důstojníků: kapitán v černém s krajkovým límcem a červenou šerpou natahuje levou ruku a stín té ruky dopadá na bledě žlutou kazajku poručíka vedle něj.

Podívejte se teď na poručíkovu kazajku, kousek pod pasem. Leží na ní stín a má tvar kapitánovy ruky. Je to nejcitovanější detail obrazu a plní dvě úlohy najednou. Říká vám, odkud přichází světlo: shora a zleva. A vysunuje kapitánovu ruku dopředu, ven z plátna do vašeho prostoru. Když stojíte před originálem, zdá se, že ruka visí ve vzduchu asi třicet centimetrů před obrazem.

Za oběma důstojníky Rembrandt porušil pravidla žánru. Dřívější portréty domobrany řadily muže vedle sebe jako na týmové fotce, aby se dostalo na každou tvář. Rembrandt zinscenoval okamžik. Rota se valí z tmavé brány a chystá se k pochodu. Někdo nabíjí zbraň, někdo zvedá prapor, někdo bubnuje, křičí, ukazuje, klopýtá přes ostatní. Vypadá to jako chaos. Není.

Dívka se slepicí a muž, který už byl mrtvý

Nejslavnější postava obrazu není členem roty. Je to dívka, malá a světlovlasá, oblečená ve zlatém a bledě modrém, a září, jako by měla vlastní zdroj světla. U pasu jí hlavou dolů visí mrtvá slepice. Její pařáty jsou dobře vidět. O to právě jde.

Detail malé světlovlasé dívky ve zlatých a bledě modrých šatech s čelenkou posázenou drahokamy, jasně osvětlené v tmavém davu; u pasu jí visí mrtvá bílá slepice s velkými pařáty.

Tato rota patřila ke Kloveniers, amsterdamským arkebuzírům, cechu mušketýrů. Jejich znakem byl zlatý pařát, slovní hříčka s jejich jménem, a slepice s pařáty je tento znak v tělesné podobě. Za ptákem je pistole, další narážka na klover, zbraň, podle níž se cech jmenoval. Dívka je maskot, chodící erb. Podle toho, co ukazují prameny, není ničí dcerou. Starší autoři navrhovali, že jí stála modelem dcera správce cechovního domu; Dudok van Heel to ověřil a starší dceři správce bylo v roce 1642 třicet pět let. Někteří v ní vidí tvář Saskie, Rembrandtovy ženy, která zemřela v červnu 1642, v roce dokončení obrazu. Ani pro to neexistuje důkaz a je lepší nechat dívku být tím, čím ji dělá obraz: symbolem, který je shodou okolností tím nejsvětlejším v celé místnosti.

Hned za ní je druhá dívka, v modrém, většinou skrytá. Většina návštěvníků si jí nikdy nevšimne.

Podívejte se teď na mušketýry, protože Rembrandt v nich ukryl malou příručku výcviku. Vlevo muž oděný od hlavy k patě do červené, obvykle určovaný jako Jan van der Heede, sype prach do hlavně muškety. Hned za kapitánem střílí malá postava v přilbě ozdobené dubovými listy; hlaveň vede těsně za poručíkovým kloboukem. A za poručíkem, v tmavé přilbě, další mušketýr sfoukává zbytky prachu z pánvičky. Nabít, vystřelit, vyčistit. To je cyklus, který každý mušketýr cvičil, rozprostřený přes přední část obrazu jako komiks.

Muž, který ofukuje pánvičku, nese nejpodivnější příběh obrazu. Popis samotného muzea ho uvádí jako Jana Claesena Leijdeckerse. Podle bádání Dudoka van Heela byl Leijdeckers v roce 1640 už mrtvý, dřív než ho Rembrandt mohl namalovat podle skutečnosti, a póza zřejmě pochází z tištěné příručky zacházení s mušketou od Jacquese de Gheyna. Jeho jméno je na štítu dodnes.

Malíř Noční hlídky vykukuje

Postupte o úroveň výš, do zadní řady. Muž, který zvedá prapor roty, je praporečník Jan Visscher Cornelisen, a Rembrandt ho postavil do plného světla, což byla poklona. Praporečník nesl čest roty. Vpravo od něj stojí mladý muž ve zlaté přilbě. A mezi nimi, v mezeře, na kterou byste se nikdy nepodívali dvakrát, je jedno oko a okraj měkkého baretu.

Detail zadní řady: praporečník v širokém klobouku a zbroji hledí vzhůru, vedle něj stojí mladý muž v bohatě zdobené zlaté přilbě a mezi nimi napůl skrytá tvář ukazuje jediné oko pod tmavým baretem.

Tomuto oku se často říká Rembrandtův autoportrét. Online prohlídka samotného Rijksmusea uvádí, že postava „může docela dobře“ být on, protože ten proužek tváře odpovídá jeho autoportrétům. Očíslovaná legenda Dudoka van Heela ji označuje prostě jako „Autoportrét“. Nikdo nemá důkaz a žádný dokument neříká, že se Rembrandt do obrazu zařadil. Ale baret je jeho, zvyk byl jeho a vtip je jeho. Nejslavnější malíř Amsterdamu si na obraze, kde každá tvář stála peníze, daroval zadarmo jedno oko plátna.

Ve stejné galerii na vás čeká pěkná ironie. Od roku 2023 visí v Čestné galerii Rijksmusea, nedaleko Noční hlídky, Rembrandtův Praporečník z roku 1636, celofigurový autoportrét mladého malíře převlečeného za praporečníka s praporem. Nizozemský stát ho koupil od rodiny Rothschildů za 175 milionů eur. Šest let předtím, než namaloval skutečného praporečníka této roty, si Rembrandt tu roli už zkoušel tím, že ji sám hrál.

Kdo zaplatil a proč na štítu záleží

Podívejte se nahoru na oblouk brány, nad kapitánovu hlavu a vpravo od ní. Na zdivu visí oválný štít a na něm je seznam jmen. Osmnáct.

Detail tmavé oválné kartuše orámované vyřezávaným listovím na oblouku brány, s bledými řádky malovaného písma, které vypočítávají jména.

Štít nebyl součástí Rembrandtova původního návrhu. Přidala ho později jiná ruka a prameny se neshodnou na tom, kdy. Dudok van Heel ho datuje kolem roku 1653; jiné zdroje, včetně anglické Wikipedie, ho kladou až do roku 1715. Tak či onak byl domalován proto, že si ti muži přáli, aby se na ně vzpomínalo jménem. Ironií je, že tmavnoucí lak učinil jména nečitelnými už v 18. století a znovu se objevila teprve tehdy, když byl lak v roce 1947 odstraněn.

Osmnáct jmen tvoří kapitán, poručík a šestnáct strážných, které popsal Bronckhorst: praporečník, dva seržanti, Rombout Kemp a Reijnier Engelen, mečonoš, pikenýři, štítonoši a mušketýři. Ne každé jméno lze přiřadit k tváři a Dudok van Heel poctivě přiznal, že některá jeho přiřazení jsou kvalifikované odhady. Seznam je výsekem amsterdamského kupeckého stavu roku 1642: obchodníci se suknem, zprostředkovatel obchodu s vínem, kupec s koloniálním zbožím, všichni z II. obvodu, z pár ulic mezi Damrakem a Singelem.

Bronckhorstova věta o penězích vysvětluje i kompozici. Kdo zaplatil o něco víc, dostal lepší místo. Bronckhorst, kterého Dudok van Heel určuje jako bělovousého štítonoše v zadních řadách, se napůl ztrácí v davu. Rombout Kemp, seržant vpravo se zastaralým mlýnským okružím, dostal dynamickou pózu a ukazující ruku. Oba důstojníci, kteří téměř jistě zaplatili mnohem víc, dostali střed a světlo. Za sto zlatých jste si koupili hlavu. Celkem to za šestnáct strážných dělalo asi 1 600 zlatých, což téhož roku potvrdil druhý svědek, plus to, co navíc zaplatili kapitán a poručík.

Stará historka, že strážní obraz nenáviděli a odmítli zaplatit, je mýtus. Výpovědi z roku 1659 ukazují, že zaplatili. Obraz visel ve velkém sále Kloveniersdoelenu, jejich cechovního domu, jako jeden ze šesti skupinových portrétů objednaných pro novou budovu. Zůstal tam přes sedmdesát let.

Bubeník, pes a chlapec, který utíká

Úplně vpravo muž tluče do velkého bubnu. Je to Jacob Jorisz, bubeník roty, a je jedinou jasně určenou postavou obrazu, jejíž jméno na štítu není. Nezaplatil. Bubeníci byli najatí muži a Rembrandt ho na obraz zařadil kvůli zvuku. Obraz, na kterém víří buben, je obraz, na kterém se něco právě chystá.

Detail pravé strany: seržant v černém klobouku a bílém okruží ukazuje doleva, vousatý bubeník v kabátci lemovaném kožešinou tluče do velkého zlatého bubnu a u jeho nohou štěká světlý chlupatý pes.

U bubeníkových nohou štěká na ten hluk rozcuchaný pes. Pes je drobný detail s překvapivým původem. Anne Lenders, kurátorka Rijksmusea, upozornila, že se velmi podobá psovi z ilustrace nizozemského umělce Adriaena van de Venne, a rentgenové snímky obrazu ukázaly, že podobnost sahala hlouběji než dokončený povrch. Jinými slovy, Rembrandt si zřejmě psa vypůjčil z knihy.

Úplně vlevo vybíhá z obrazu chlapec v přilbě, která je mu příliš velká, s rohem na prach. Je to chlapec s prachem a tvoří protiváhu psovi. Jeden běží doleva, druhý štěká doprava a mezi nimi se celá rota dává do pohybu.

Odehrává se Noční hlídka opravdu v noci?

Ne. To je překvapení, o kterém by měl každý slyšet dřív, než se před obraz postaví. Noční hlídka je denní scéna. Rota vychází ze stinné brány do denního světla. Hluboké hnědé šero, které obrazu dalo jeho přezdívku, způsobila vrstva za vrstvou laku, který během staletí zežloutl a ztmavl, až celé plátno vypadalo, jako by ho osvětlovaly pochodně. Nikdo ho v 17. století nenazýval Noční hlídkou. Jeho oficiální název zní zhruba Rota domobrany II. obvodu pod velením kapitána Franse Banninck Cocqa a to nikdo nikdy nahlas říkat nechtěl. Když se ujalo kratší jméno, obraz vypadal jako noc, a tak dostal noc.

Lak byl odstraněn ve 40. letech 20. století, poté co se obraz vrátil z války, a denní světlo se znovu objevilo. Jméno zůstalo.

Okraje, které Amsterdam v roce 1715 odřízl

Obraz, který vidíte, není obraz, který Rembrandt dokončil. V roce 1715 byla Noční hlídka přenesena z cechovního domu do amsterdamské radnice na náměstí Dam, budovy, která je dnes Královským palácem. Nevešla se na stěnu, pro kterou byla určena. A tak ji ořízli na všech čtyřech stranách.

Kopie Noční hlídky ze 17. století, která ukazuje širší scénu: víc kamenného oblouku nahoře, balustrádu, schod dole a dvě postavy navíc a chlapce úplně vlevo.

Největší ztráty byly vlevo. Podle Rijksmusea zmizel z této strany pruh široký asi 64 centimetrů, shora asi 23 centimetrů, zdola asi 11 a zprava 7. Zmizely tři postavy na levém okraji: dva členové domobrany a malé dítě. Stejně tak horní část oblouku, balustráda a okraj schodu, po kterém rota sestupuje. Odříznuté kusy se nikdy nenašly.

Víme, jak vypadaly, díky malé kopii připisované malíři Gerritu Lundensovi, která vznikla, když byl originál ještě celý. Patří National Gallery v Londýně. Na ní jdou oba důstojníci vpřed mírně mimo střed, doprava, s více prostoru za sebou. Kompozice dýchá. V oříznuté verzi stojí kapitán skoro přesně uprostřed a dav působí stísněněji. Většina lidí, kteří obraz znají, zná oříznutou verzi, a většina o tom nikdy nepřemýšlí.

V červnu 2021 Rijksmuseum na několik měsíců rozvěsilo kolem skutečného plátna tištěné rekonstrukce chybějících pruhů. Rekonstrukce vznikly z Lundensovy kopie s pomocí umělé inteligence, natrénované tak, aby chybějící části malovala Rembrandtovou paletou a stylem. Muzeum jasně řeklo, že je nikdy trvale nepřipevní. Šlo o to, aby lidé mohli jedno léto vidět obraz, který Rembrandt skutečně namaloval.

Nože, kyselina a trezor v Maastrichtu

V roce 1911 obraz napadl nožem nezaměstnaný švec; zachránila ho silná vrstva starého laku. 14. září 1975 ho bývalý učitel Wilhelmus de Rijk rozřezal nožem na chleba a zanechal na něm klikaté řezy. Následné restaurování v letech 1975 a 1976 zanechalo lak, který se nyní odstraňuje. V roce 1990 na obraz jeden muž vystříkl kyselinu; strážci plátno polili vodou a kyselina zasáhla jen lak.

V září 1939 bylo plátno sejmuto z blindrámu, navinuto na válec a odvezeno z Amsterdamu. Velkou část války strávilo v trezoru v jeskyních u Maastrichtu, na samém jihu země.

Operace Noční hlídka, před zraky veřejnosti

Velká skleněná komora uprostřed muzejního sálu, uvnitř obraz za lešením se skenovacím zařízením a návštěvníci, kteří se dívají zvenčí.

V červenci 2019 zahájilo Rijksmuseum největší výzkumný a restaurátorský projekt v dějinách Rembrandtovy Noční hlídky a rozhodlo se ho provádět před očima všech. Kolem plátna postavilo skleněnou komoru, přímo v jeho sále, a práce pokračovaly, zatímco se návštěvníci dívali a kamery je přenášely online. Muzeum to nazvalo Operace Noční hlídka.

Prvních pět let se hlavně dívalo: skeny, rentgenová fluorescence, fotografie v obrovském rozlišení. Výzkum přinesl překvapení, mezi nimi sloučeninu olova v barvě, která v historické olejomalbě nikdy předtím nalezena nebyla, a stopy skici, kterou Rembrandt načrtl, než začal malovat. V listopadu 2024 začalo osm restaurátorů odstraňovat lak z roku 1975, kousek po kousku, pomocí papírků napuštěných rozpouštědlem přitisknutých k povrchu. Ředitel muzea řekl, že o tom, jak dlouho to potrvá, rozhodne obraz sám. V době psaní tohoto článku muzeum neohlásilo datum dokončení, takže to, zda uvidíte plátno za sklem a restaurátory při práci, záleží na tom, kdy půjdete.

Na co se dívat a kde to uvidíte

Noční hlídka visí na konci Čestné galerie, dlouhého centrálního sálu Rijksmusea, na adrese Museumstraat 1 na amsterdamském Museumpleinu. Muzeum je otevřeno denně od 9 do 17 hodin. Vstupenka pro dospělé stojí 25 eur, návštěvníci do 18 let mají vstup zdarma a všichni si musí předem rezervovat čas vstupu, i držitelé muzejní karty. Ceny a otevírací doba se mění, proto si před návštěvou ověřte informace na webu muzea. Stránka Rijksmusea na našem webu nabízí Noční hlídku jako jednu z pěti audiozastávek, spolu s Vermeerovou Uličkou a Asselijnovou Ohroženou labutí.

Jděte hned po otevření nebo v poslední hodině. Uprostřed dne stojí dav před obrazem v deseti řadách a postavy, které hledáte, jsou malé. Až tam budete, projděte si obraz třikrát.

Nejprve ustupte dost daleko, abyste viděli celé plátno. Sledujte světlo. Najděte stín ruky na poručíkově kazajce, pak dívku a pak si všimněte, jak všechno ostatní ustupuje do hnědé.

Potom přistupte blízko zleva. Nabít, vystřelit, vyčistit: červený mušketýr, ten malý v přilbě s dubovým listím, muž ofukující pánvičku. Pak se podívejte nahoru k praporu a najděte oko. Plátno je obrovské a oko je velké jako mince. Se spuštěným Chiaro vám z této vzdálenosti zní v uchu příběh baretu, štítu a sta zlatých, zatímco se ještě rozhodujete, jestli se to oko dívá na vás.

Nakonec jděte doprava. Kemp, který ukazuje, bubeník, pes. Pak se podívejte nahoru na štít a vzpomeňte si, že každé jméno na něm patřilo muži, který zaplatil, a že muž, který je namaloval, je tam nahoře vzadu, nezaplacený, a vykukuje.

Jestli se vám líbí takové čtení přeplněného obrazu, stejný očíslovaný přístup funguje u Raffaelovy Athénské školy, kde mají filozofové tváře Leonarda a Michelangela, a u Davidovy Korunovace Napoleona, kde několik lidí z obrazu v sále vůbec nebylo. O dalším malíři 17. století, který se namaloval do vlastního obrazu, si přečtěte u Velázquezových Las Meninas. A pokud vás velké muzeum obvykle nechává unavené a prázdné, naše tipy do galerie pro ty, kdo umění nerozumí vedou právě touto galerií. Celá série, každý obraz rozluštěný postavu po postavě, je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.

Bronckhorst, starý obchodník se suknem, který v roce 1659 odpřisáhl cenu, dostal, za co zaplatil: hlavu v davu, napůl ve stínu, jednu z osmnácti. Rembrandt nezaplatil nic a dostal jedno oko. Téměř o čtyři staletí později hledá víc lidí to oko.