Přejít k obsahu

Zrcadlo, které nefunguje: Manetův Bar ve Folies-Bergère

Publikováno: • Čtení na 9 min

Édouard Manet, Bar ve Folies-Bergère (1882), Courtauld Gallery, Londýn

V zimě roku 1881 Édouard Manet umíral. Trpěl lokomoční ataxií, pozdní komplikací syfilidy, a do svého ateliéru v rue d’Amsterdam v Paříži se sotva dobelhal. Bylo mu čtyřicet devět let. Oficiální Salon ho odmítal, kritici se mu vysmívali a generace mladších malířů, kteří si teď říkali impresionisté a jeho společnost odmítali, ho tiše přerostla. Požádal tedy mladou ženu, která pracovala v jednom varieté, aby mu přišla stát modelem. Jmenovala se Suzon. Byla to skutečná barmanka ze skutečných Folies-Bergère v rue Richer, osm bloků od ateliéru. V ateliéru postavil mramorový pult, seřadil na něj láhve, za kterými by každý večer stála – pivo Bass s červeným trojúhelníkem, šampaňské, zelený mátový likér, mandarinkový likér v kulaté láhvi – a za ni umístil zrcadlo. Pak namaloval celý svět Folies jako odraz. A ten odraz namaloval schválně špatně. Bar ve Folies-Bergère je obraz, ve kterém Édouard Manet, muž, který dal vzniknout moderní malbě, řekl ještě jednu poslední věc o tom, jak se doopravdy díváme na lidi.

Obraz, který by neměl existovat

Dokončil ho včas na Salon roku 1882. Je sto třicet centimetrů široký a devadesát šest vysoký, což je na výjev z baru velké. Barmanka Suzon stojí za mramorovým pultem v tmavomodrém sametovém kabátku s krajkovým límcem a s malou kytičkou na prsou. Paže má položené naplocho na pultu. Její tvář má tu zvláštní prázdnotu člověka, který je už šest hodin na nohou a je placen za to, aby byl dál zdvořilý. Za ní je zrcadlo. V zrcadle vidíte celý přeplněný, třpytivý balkon Folies-Bergère – lustry, nohy akrobatky na hrazdě v zelených střevíčcích v levém horním rohu, které si napoprvé nevšimne nikdo, dav v cylindrech a čepcích s pery, cigaretový kouř. Vpravo nahoře vidíte také odraz samotné Suzon, jak mluví se zákazníkem v cylindru a s hustým knírem.

Postavte se před něj v londýnské Courtauld Gallery, kde dnes visí, a první, čeho si všimnete, je, že odraz je na špatném místě. Suzon stojí přesně uprostřed obrazu. Její odraz je daleko vpravo, jako by bylo zrcadlo nakloněné. Zákazník, se kterým v zrcadle mluví, stojí přímo před ní – což by ho postavilo přesně tam, kde stojíte vy, divák. On tam ale není. Mezi Suzon a námi nikdo není. Zrcadlo není jen trochu mimo. Dělá něco, co zrcadlo dělat nemůže.

Detail odrazu vpravo nahoře s mužem v cylindru

Už sto čtyřicet let se historici umění snaží přijít na to, co tím Manet myslel. Návrhy pokrývají celou škálu. Možná je to chyba. (Manet v téhle fázi kariéry chyby takového rozsahu nedělal.) Možná jsou to dva okamžiky najednou, jako filmový střih – muž přichází, pak se k němu ona otočí, oba stavy otištěné na tomtéž plátně. Možná má zrcadlo naznačovat, jak si paměť a odraz neodpovídají, jak Suzon prožívá svůj večer jinak, než jak ji vidí zákazník. Možná se obraz ptá, kdo ten zákazník je. Existuje jedna teorie, kterou nenápadně předložil kritik T. J. Clark, že tím zákazníkem jsme my. My jsme ten muž v cylindru. Obraz zachycuje okamžik, kdy se z nás, měšťanských návštěvníků Salonu, stali kupující u baru. Manet vtělil akt dívání se na obraz do obrazu samotného, a udělal to tím, že rozbil zrcadlo.

Suzon byla skutečná

Barmanka se jmenovala Suzon. Víme to, protože Manet to napsal na rub přípravné skici. Ve Folies-Bergère pracovala zhruba od roku 1880 do roku 1882. K skromné mzdě dostávala spropitné, což znamená, že její příjem zcela závisel na tom, jak dokázala zákazníky udržet v dobré náladě. Folies-Bergère tehdy existovaly zhruba deset let. Otevřely se v roce 1869 a rychle se staly nejmódnějším varieté v Paříži – místem, kde bylo publikum stejnou podívanou jako jeviště. Obecenstvo bylo měšťanské, dobře oblečené, převážně mužské a přicházelo sem pít, dívat se na operety a akrobaty a domlouvat jiné obchody. Barmanky byly součástí provozu. Všichni chápali, co se u baru prodává, i když se objednávalo jen pití. Suzon stála u pultu každý večer od osmi až dlouho po půlnoci pod novým elektrickým osvětlením – Folies dostaly elektřinu v roce 1881, v roce, kdy Manet maloval – a nejvíc ze všeho prodávala, alespoň na papíře, světlé pivo Bass. Pyramida láhví u jejího lokte zhruba odpovídá skutečnosti. Květiny na jejích prsou zhruba odpovídají skutečnosti. Mísa mandarinek zhruba odpovídá skutečnosti. Výraz její tváře je jediný detail, který kritici v roce 1882 nemohli přestat popisovat. Nic neprodává. Snáší to.

V tom se Manet trefil tak, jak se to nikomu jinému, kdo maloval moderní Paříž, nikdy úplně nepodařilo. Degas maloval tanečnice, ale maloval je jako těla v pohybu. Manet namaloval pracující ženu na konci směny a nechal ji vypadat přesně tak unaveně, jak unavená doopravdy byla. Zákazníci v zrcadle jsou barevná šmouha. Suzon je jediná věc, která je zaostřená. Obraz odmítá být výjevem z Folies-Bergère. Je to portrét jednoho člověka, který náhodou stojí ve Folies-Bergère.

Co to zrcadlo doopravdy dělá

Zrcadlo dělá dvě věci a ani jedna z nich není realismus. Za prvé stlačuje čas. Odraz vpravo ukazuje Suzon otočenou k muži, lehce nakloněnou dopředu, v rozhovoru. Postava uprostřed ji ukazuje čelem k nám, s rovnými pažemi, jak se nedívá nikam. Přijmete-li, že jde o tentýž okamžik, je zrcadlo nemožné. Přijmete-li, že jde o dva různé okamžiky sestříhané do jednoho záběru, stane se zrcadlo hodinami. Zákazník přichází. Suzon se otáčí. Rozhovor začíná. Manet nám v jednom obraze ukázal to předtím i to během. O to se malíři pokoušeli od Giotta a nikdo nepřišel na to, jak to udělat poctivě, dokud je fotografie nezačala učit, že jediný okamžik je fikce.

Za druhé zrcadlo do obrazu zatahuje diváka. V odrazu vpravo stojí muž, se kterým Suzon mluví, o něco blíž, než by bylo přirozené – dost blízko na to, aby to něco znamenalo. Je umístěn přesně tam, kde stojíte vy, když se na obraz díváte. Tělo diváka je tělem zákazníka. Muž v cylindru na obraze není. Jsme to my. To je tah, o kterém se kritici přou od roku 1882. Vezmete-li ho vážně, obraz není výjevem z Folies-Bergère; je to obchod, na který jsme přistoupili, aniž bychom si toho všimli. Suzon se dívá kolem nás, protože musí. Prodává nám pivo. Prodává nám také něco, co obraz odmítá pojmenovat.

Existuje třetí čtení, ke kterému se přikláním já a které se neprosazuje dost důrazně. Zrcadlo není nemožné. Jen se chová jako paměť. Odraz je tím, co Suzon vidí v hlavě, zatímco její tělo stojí u pultu – tatáž scéna, ale otočená, o půl doby posunutá, se zákazníkem, se kterým má zrovna co do činění, umístěným dovnitř. Díváte se na obraz a pozorujete ženu, jak přemýšlí. Zrcadlo není za ní. Je v ní.

Chiaro začne výklad v levém horním rohu, kde se do záběru zhoupnou nohy akrobatky v zelených střevíčcích, pak přejde láhev po láhvi, než dorazí k Suzonině tváři, takže se obraz rozvine v pořadí, v jakém ho Manet stavěl, a ne v pořadí, v jakém ho chňapne oko.

Édouard Manet, Autoportrét s paletou, 1879, tři roky před Folies-Bergère

Poslední obraz

Manet vystavil Bar ve Folies-Bergère na Salonu roku 1882. Recenze byly pro jeho přijetí na Salonu typické – směs neochotného obdivu a stížností, že obraz je nedokončený, že perspektiva je špatně, že odraz nesedí. (Nesedí. O to právě šlo.) Do roka byl mrtvý. V dubnu 1883 mu amputovali levou nohu, kterou mu kvůli ataxii zachvátila gangréna. Zemřel 30. dubna 1883, o jedenáct dní později. Bylo mu padesát jedna. Nemocný byl šest let. Bar ve Folies-Bergère nebyl doslova jeho posledním obrazem – po něm namaloval ještě několik malých studií květin, hlavně proto, že už nedokázal stát u stojanu nad velkým plátnem –, ale byl jeho posledním prohlášením. Muž, který v roce 1863 pohoršil Salon Snídaní v trávě a v roce 1865 znovu Olympií, strávil poslední měsíce života budováním obrazu o odrazu, odstupu a o tom, co zákazník v pařížském baru doopravdy vidí.

Obraz po Manetově smrti připadl soukromému sběrateli, pak dalšímu a v roce 1926 britskému průmyslníkovi Samuelu Courtauldovi, který si ho pověsil ve svém londýnském městském domě a nakonec ho daroval galerii, jež nese jeho jméno. Od té doby je tam. V Paříži nebyl, co pamětníci pamatují. Chcete-li vidět obraz, který Édouard Manet namaloval o Folies-Bergère, musíte z Paříže odjet do Londýna.

Plakát Folies-Bergère z Paříže 80. let 19. století, který ohlašuje varieté plně osvětlené elektřinou

Čeho si všímat

Tři věci, v tomto pořadí. Zaprvé levý horní roh, dva zelené střevíčky a nohy akrobatky na hrazdě v bílých punčocháčích. Jsou drobné. Většina lidí je přehlédne. Prozrazují vám, že scéna v zrcadle je skutečné místo se skutečným hlukem a pohybem, ne jen kulisa. Zadruhé láhve. Spočítejte je. Pivo Bass vlevo je skutečné. Růžové růže v malé skleněné vázičce na jejích prsou jsou lehce povadlé. Manet postavil zátiší na mramorové polici ve svém ateliéru a zacházel s ním se stejnou vážností jako s její tváří. Zatřetí muž v zrcadle. Najděte ho vpravo nahoře. Teď se postavte přímo před Suzon a všimněte si, že stojíte tam, kde by měl stát on. Obraz čeká sto čtyřicet let, aby vás tam postavil.

Pointa

Když ho Manet dokončoval, sotva chodil. Musel při malování sedět. Během měsíců, kdy obraz vytvářel, ve Folies-Bergère nikdy nebyl; Suzon i láhve přišly do ateliéru. Bar ve Folies-Bergère není výjev, kterého byl svědkem. Je to výjev, který zrekonstruoval zpaměti a podle modelky před sebou, a zrcadlo za ní je ta část, kterou nedokázal sladit. Nechal ho rozbité, protože pravda o tom, jak se v roce 1882 díváte přes bar na unavenou ženu, byla taková, že nikdo, ani muž, který si kupoval pivo, neviděl totéž co ona.

Zdroje obrázků