
Na jaře roku 1884 začal čtyřiadvacetiletý Pařížan Georges Seurat nosit přes Seinu krabici s malými dřevěnými destičkami na ostrov hned za městskými hradbami. Ostrov se jmenoval La Grande Jatte. V neděli se plnil úředníky, prodavačkami, vojáky, lodníky, kojnými, rodinami a, jak se říkalo, ženami, které tam nepřišly kvůli výhledu. Seurat sedával v trávě a maloval je na destičky velikosti pohlednice. Pak strávil dva roky v ateliéru tím, že z nich udělal plátno široké tři metry.
Výsledkem je Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte a skoro nikdo na něm nic nedělá. Muž polehává s dýmkou. Žena drží nad vodou rybářský prut. Jiná žena stojí z profilu a na vodítku má opičku. Holčička v bílém jde k vám. Všichni ostatní ztuhli, jako by celému ostrovu někdo řekl, ať se nehýbe kvůli fotografii, jejíž vyvolání trvalo dva roky. Obraz dnes visí v Art Institute of Chicago, a jakmile začnete postavy číslovat, ta nehybnost přestane připomínat piknik a začne připomínat hádanku.
Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte v kostce

Seurat žádné z těchto postav nedal jméno, a tak je klíč pojmenovává podle toho, co dělají. Čísla odpovídají obrázku výše.
| # | Postava | Kde ji najdete |
|---|---|---|
| 1 | Žena s opičkou | Úplně vpravo, z profilu, obrovská turnýra, tmavý slunečník |
| 2 | Její společník | Za ní, v cylindru, s doutníkem v ruce |
| 3 | Opička | U jejích nohou, na vodítku |
| 4 | Mops | Vpravo dole, skáče k černému psovi |
| 5 | Černý pes | Dole uprostřed, s čenichem v trávě |
| 6 | Lodník | Vlevo dole, rozvalený, v tričku bez rukávů, s dýmkou |
| 7 | Pán v cylindru | Za lodníkem, sedí, drží hůl |
| 8 | Žena s ruční prací | Vedle něj, se skloněnou hlavou, vějíř a kniha v trávě |
| 9 | Rybařící žena | Vlevo, na kraji vody, prut natažený nad řeku |
| 10 | Kojná | Vlevo od středu, zády k vám, červené stuhy po zádech |
| 11 | Stará žena | Vedle kojné, pod oranžovým slunečníkem |
| 12 | Trubač | Vlevo nahoře, nástroj zvednutý k řece |
| 13 | Dva vojáci | Vedle trubače, v pozoru |
| 14 | Holčička v bílém | Uprostřed, jde k vám |
| 15 | Její matka | Vedle ní, v růžové a červené, oranžový slunečník |
| 16 | Žena pod modrým slunečníkem | Uprostřed vpravo, sedí v trávě |
| 17 | Holčička s kytičkou | Vedle ní, s hlavou skloněnou nad několika květinami |
| 18 | Běžící holčička | Střední plán, vpravo, v oranžové |
| 19 | Pár s miminkem | Vzadu ve středním plánu, vpravo, muž drží dítě |
| 20 | Veslařská posádka | Na řece, vlevo nahoře |
Ve stínu a na protějším břehu jsou desítky dalších postav. Kolem těchto dvaceti ale Seurat obraz postavil.
Žena s opičkou a muž s doutníkem
Začněte vpravo. Nejvyšší postavou obrazu je žena v dokonalém profilu, číslo 1, v přiléhavém černém kabátku a s turnýrou tak přehnanou, že vypadá jako architektura. V jedné ruce tmavý slunečník. Ve druhé vodítko. Na konci vodítka opička.
S opičkou, číslem 3, si Seurat chvíli nevěděl rady. Na velké studii, která je dnes v Metropolitan Museum of Art v New Yorku, je zvíře u jejích nohou neurčitější oranžový tvar se stočeným ocasem. Na hotovém obraze je to nezaměnitelně opice a Pařížané roku 1886 na to jistě měli svůj názor.

Opice v evropském malířství po staletí symbolizovaly chlípnost a marnivost. A ve slangu osmdesátých let 19. století se vydržované ženě dalo říkat singesse, opice. Proto řada historiků, mezi nimi i kurátoři Fitzwilliam Museum v Cambridgi, soudí, že žena je prostitutka nebo milenka, zavěšená do muže, který ji platí. Její společník, číslo 2, stojí napůl skrytý za ní, v cylindru, s doutníkem v ruce.
Existuje i mírnější výklad. Titíž kurátoři připouštějí, že se Seurat možná jen vysmíval módě: strnulým britským mravům, které Pařížané opičí, turnýrám, domácím mazlíčkům, nedělní procházce jako přehlídce společenského postavení. Tak či onak, Seurat umístil nejdvojznačnější osobu na ostrově na nejnápadnější místo.
Podívejte se dolů. Mops, číslo 4, je uprostřed skoku a peláší přes trávu k černému psovi, číslu 5, který má čenich v drnu a nepatří nikomu. Rozmazlený salonní pejsek s mašlí a toulavý pes bez obojku. Malý vtip o společenských třídách, sehraný zvířaty.
Co loví rybařící žena na obraze Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte?
Teď přejděte k vodě. Úplně vlevo, na samém kraji břehu, stojí číslo 9: žena v rezavých šatech a slaměném klobouku, která drží nad Seinou dlouhý tenký prut. Je jedinou osobou na obraze, která provozuje nějaký sport, a je oblečená jako na zahradní slavnost.
Tady je nejcitovanější vtip celého obrazu. Francouzsky pêcher znamená rybařit. Pécher, s jiným akcentem, znamená hřešit. Ostrov byl v osmdesátých letech 19. století známý jako místo, kde se muži mohli setkat se ženami za úplatu, a žena, která sama rybařila na jeho břehu, podle tohoto výkladu lovila něco jiného než okouny. Je to interpretace, ne fakt; Seurat po sobě žádnou poznámku nezanechal. Ale opravdu umístil rybařící ženu a ženu s opičkou na dva okraje svého obrazu, jako pár závorek kolem všech ostatních.

Kousek výš na svahu sedí číslo 10, jeden z nejpodivnějších tvarů v malířství 19. století. Je to kojná, viděná celá zezadu, a je to téměř čistá geometrie: kužel světlého šálu, na něm kulatý čepec a dvě dlouhé červené stuhy, které jí splývají po zádech. Kojné v Paříži byly často ženy z venkova a jejich kroj, stuhy včetně, prozrazoval povolání na první pohled. Seurat z ní udělal pyramidu. Vedle ní se pod oranžovým slunečníkem krčí číslo 11, stará žena v černém. Možná je to zaměstnavatelka kojné. Možná je jen unavená.
Lodník, pán a černý pes
Levý dolní roh je nejpečlivěji zinscenovaná společenská komedie na obraze. Tři lidé sedí ve stínu, tak blízko, že by se mohli dotknout, a nikdo si nikoho nevšímá.
Číslo 6, rozvalené napříč popředím, je lodník. Má na sobě tričko bez rukávů a čepici a kouří dýmku. Téměř jistě pochází z dělnické třídy, je to canotier, jeden z veslařů na Seině. Za ním sedí číslo 7, pán v cylindru, vzpřímený, s holí v ruce, a upřeně hledí na vodu. Vedle něj se číslo 8, žena v černém, sklání nad něčím v klíně, nějakou ruční prací, a vedle sebe v trávě má zavřenou knihu a složený vějíř.

Sdílejí kousek stínu a nic víc. Seurat byl pověstně uzavřený, ale jeden přítel ho označil za komunarda, muže levice, a tento roh se čte jako argument beze slov. Na La Grande Jatte seděly společenské třídy na stejné trávě. Jen spolu nemluvily.
Trubač, vojáci a holčička v bílém
Výš na svahu je číslo 12, muž v oranžovém kabátě, který si přikládá k ústům roh a troubí přes vodu. Vedle něj stojí číslo 13, dva vojáci v červených kalhotách, rovní jako sloupy. Mají volno, ale stejně stojí v pozoru.
Pak střed. Číslo 15 je vysoká žena v růžové a červené s oranžovým slunečníkem, která jde k nám. Číslo 14, které ji drží za ruku, je malá holčička v bílých šatech a se širokým světlým kloboukem. Je nejjasnější skvrnou uprostřed obrazu a jedinou postavou v davu, která se dívá přímo z plátna na vás.

Američané určitého věku ji už znají. Ve filmu Volný den Ferrise Buellera z roku 1986 stojí Cameron v Art Institute před tímto obrazem a kamera střihá na stále bližší záběry holčičky v bílém, až se její tvář rozpadne na tečky. Přesně tohle se děje i v sále. Čím blíž k ní přijdete, tím méně z ní zbývá.
Napravo od ní sedí v trávě pod modrým slunečníkem číslo 16 a číslo 17, holčička s dlouhým copem, se sklání nad malou kytičkou. Za nimi je číslo 18, holčička v oranžovém, která běží. Je jedinou osobou na ostrově v pohybu. Daleko za ní je číslo 19, pár, muž drží miminko v bílém, a na řece vlevo nahoře se číslo 20, veslařská posádka, opírá do vesel. I veslaři vypadají nehybně.
Proč všichni na La Grande Jatte stojí jako sochy
Ta strnulost je záměrná. Seurat řekl básníkovi a kritikovi Gustavu Kahnovi, že jeho vzorem byl panathénajský průvod, procesí občanů vytesané na vlysu Parthenónu. Chtěl prý nechat moderní lidi defilovat tak, jako defilují postavy na tom vlysu, v jejich podstatné podobě. Dal proto svým Pařížanům přísné profily a přísné čelní pózy a skoro nic mezi tím.
Někteří kritici v roce 1886 přirovnávali postavy k egyptským reliéfům a dřevěným hračkám. Jiní pochopili, oč jde. Kritik Félix Fénéon, který toho roku psal o Seuratovi a jeho okruhu, dal novému stylu jméno, které se ujalo: neoimpresionismus. Je to ta větev postimpresionismu, kterou jsme rozmotali v článku o impresionismu a expresionismu, a Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte je jejím zakládajícím dokumentem.
Dva roky, šedesát studií a technika zvaná pointilismus
Seurat velké plátno na ostrově nemaloval. Pracoval na něm v ateliéru ve dvou etapách, od května 1884 do března 1885 a od října 1885 do května 1886. Souběžně vytvořil zhruba šedesát přípravných prací. Počty se liší, ale patří k nim asi třicet malých olejových skic na dřevěných destičkách, kterým říkal croquetons, zhruba stejný počet kreseb křídou Conté a tři velké studie na plátně.

Nejúplnější z velkých studií je v Met. Ve srovnání s hotovým obrazem jsou její postavy volnější a měkčí a zvíře u nohou ženy se ještě nestalo opicí.
A teď překvapení. Tečky, tedy to, co si pamatuje každý, přišly až pozdě. V první etapě maloval Seurat plátno krátkými, křížícími se tahy a některé barvy míchal na paletě, včetně matných zemitých pigmentů, jako je okr. Teprve ve druhé etapě přemaloval velké části povrchu malými, téměř stejnoměrnými tečkami čisté barvy a spoléhal na to, že je smíchá oko diváka. Svou metodu nazval chromoluminarismus. Svět jí začal říkat pointilismus. Podle jednoho odhadu je na obraze kolem dvou set dvaceti tisíc teček.
Seurat četl teoretiky barvy Michela Eugèna Chevreula a Ogdena Rooda a věřil, že oranžová tečka vedle modré rozvibruje obě tak, jak by to žádná smíchaná barva nedokázala. Brzy to zkoušeli i další malíři. Vincent van Gogh, čerstvě příchozí do Paříže, namaloval autoportrét Seuratovými tečkami, než je rozbil do svých vlastních vířivých tahů.
Žlutá, která zhnědla
Celá ta věda má jeden háček. Na sluncem zalitou trávu uprostřed obrazu použil Seurat nový pigment zvaný zinková žluť, chroman zinečnatý, který byl jasný, citronový a moderní. Byl ale také chemicky nestálý. Časem se jeho chroman mění na dichroman a zářivá žluť tmavne do okru a hnědé. Ta změna začala už za Seuratova života. Skvrny oslnivého slunce, které namaloval v roce 1885, jsou dnes matnější olivově zelené.
To, co vidíte v Chicagu, není tak docela to, co viděl Seurat. Pro muzejní výstavu z roku 2004, Seurat and the Making of La Grande Jatte, vytvořil tým, jehož členem byl odborník na barvy Roy Berns, digitální rekonstrukci plátna s obnovenými původními žlutými. Je to zvláštní vědět o obraze, který je slavný svým světlem: právě světlo je ta část, která bledne.
Malovaný okraj a bílý rám
Přistupte blízko k okraji plátna a najdete poslední věc, kterou na něm Seurat udělal. Kolem let 1888 a 1889, dva nebo tři roky po první výstavě, sňal obraz z blindrámu, znovu ho napnul, aby získal okraj, a kolem dokola namaloval borduru z teček. Je převážně červená, oranžová a modrá a cestou se mění, jako by odpovídala na barvy obrazu hned vedle.

Okraj měl být přechodem mezi obrazem a rámem. Seurat vystavil La Grande Jatte v prostém bílém rámu, ne ve zlaceném dřevě, což byla v roce 1886 provokace. Ten rám se ztratil a Seurat zemřel v březnu 1891, ve třiceti jedna letech, po náhlé nemoci, dřív než stačil udělat nový. V roce 2022 Art Institute obraz znovu pověsil v novém bílém rámu, navrženém tak, aby se co nejvíc, nakolik to restaurátoři dokázali, přiblížil tomu, co Seurat podle všeho chtěl.
Jak se obraz dostal do Chicaga a proč odtud nikdy neodjíždí
La Grande Jatte poprvé vystoupil na osmé a poslední výstavě impresionistů v Paříži, v květnu 1886, pověšený vedle děl Paula Signaca a Camilla Pissarra, starého impresionisty, který se zastával mladých malířů teček. Bylo to vyhlášení války hnutí, které ho hostilo.
Po Seuratově smrti zůstal obraz tři desetiletí ve Francii. Od roku 1900 patřil rodině Lucie Cousturierové, malířky ze Seuratova okruhu. V roce 1924 ho koupili chicagští sběratelé Frederic Clay Bartlett a Helen Birch Bartlettová na radu kurátorů Art Institute za cenu, která se obvykle uvádí jako dvacet tisíc dolarů. Helen následujícího roku zemřela a v roce 1926 věnoval Frederic jejich sbírku muzeu na její památku.
Odjel jen jednou. V roce 1958 byl zapůjčen do Museum of Modern Art v New Yorku a 15. dubna tam vypukl požár, při kterém zahynul dělník. Obraz, který visel o patro výš nad ohněm, vynesli nepoškozený do sousedního Whitney Museum. Od té doby necestoval.
V roce 1984 z něj Stephen Sondheim a James Lapine udělali broadwayský muzikál Sunday in the Park with George, který získal Pulitzerovu cenu za drama. Proto ho tolik Američanů nazývá nesprávným názvem.
Nejčastější otázky o obraze La Grande Jatte
Kde visí obraz Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte?
V Art Institute of Chicago, na adrese 111 South Michigan Avenue. Ve sbírce muzea je od roku 1924 a naposledy byl uváděn v sále 240, mezi impresionistickými a postimpresionistickými obrazy muzea, i když se sály mohou měnit.
Jak velký je Seuratův obraz La Grande Jatte?
Měří 207,5 × 308,1 centimetru, tedy něco přes dva metry na výšku a o něco víc než tři metry na šířku. Většinu lidí velikost překvapí; postavy v popředí jsou téměř v životní velikosti.
Kdo je na obraze Nedělní odpoledne na ostrově Grande Jatte?
Obyčejní Pařížané na nedělním výletě, ne portréty konkrétních lidí: žena s opičkou a její společník, rybařící žena, lodník, pán v cylindru, kojná, trubač, dva vojáci a holčička v bílém, všichni očíslovaní výše.
Co znamená opice na obraze La Grande Jatte?
Opice byly starým symbolem chlípnosti a marnivosti a v pařížském slangu osmdesátých let 19. století se vydržované ženě dalo říkat singesse, opice. Mnozí historici čtou ženu s opičkou jako milenku nebo prostitutku; jiní v ní vidí Seuratův posměch módním mravům. On sám nikdy neřekl, co z toho platí.
Proč se obraz v Chicagu jmenuje A Sunday on La Grande Jatte — 1884?
Muzejní název obsahuje letopočet, protože se výjev odehrává v roce 1884, v létě, kdy Seurat na ostrově začal pracovat. Maloval ho dál až do roku 1886 a okraj přidal kolem let 1888 a 1889.
Čeho si všímat, až ho uvidíte
Většina lidí si tento obraz prohlédne ze středu sálu, vyfotí ho a jde dál. Seurat ho ale postavil tak, aby se na něj dívalo ze dvou jiných míst.
Nejprve ustupte hodně dozadu, tři až čtyři a půl metru, a nechte tečky splynout. Najděte obě závorky, opičku vpravo a rybářský prut vlevo, a všimněte si, že téměř všichni mezi nimi hledí k řece nebo k vám, nikdy na sebe navzájem.
Pak přistupte úplně blízko. Podívejte se na holčičku v bílém, číslo 14, a sledujte, jak mizí ve smítkách bílé, růžové, modré a oranžové. Podívejte se na slunnou trávu uprostřed a zkuste si ji představit citronově žlutou místo olivové. Potom zajděte do jednoho z rohů a najděte malovaný okraj, jehož tečky mění barvu, jak putují podél hrany.
Chiaro se hodí právě na tuhle krátkou vzdálenost, když se postavy rozplynuly a klíč máte v druhé ruce: příběh o singesse a vodítku vám běží v uších, zatímco se díváte na prohnutá záda opičky, která jsou ze šedesáti centimetrů jen shlukem hnědých a oranžových teček.
Pokud to jde, přijďte brzy ve všední den. Art Institute obvykle otevírá v 11 hodin, ve čtvrtek má otevřeno déle a základní vstupné pro dospělé stálo, když jsme to naposledy ověřovali, 32 dolarů, pro obyvatele Illinois méně. Otevírací doba i ceny se mění, proto si před návštěvou zkontrolujte web muzea. Stránka Art Institute of Chicago na našem webu má La Grande Jatte jako jednu ze svých audiozastávek, takže si příběh můžete poslechnout dřív, než tam dorazíte.
Pokud vás baví číst dav tímhle způsobem, stejný očíslovaný postup rozebírá Rembrandtovu Noční hlídku, Raffaelovu Athénskou školu a další díla v naší sérii Slavné obrazy, každá postava určená. A pokud chcete Seurata zasadit mezi malíře, se kterými se přel, začněte naším průvodcem po impresionistických malířích, kteří vystavovali na těch osmi pařížských výstavách.
Seurat strávil dva roky tím, že přiměl všechny na ostrově znehybnět, a žlutá se od té doby pořád hýbe. Holčička v bílém ne. Pořád jde k vám, za ruku s matkou, jediná osoba na La Grande Jatte, která si všimla, že se někdo dívá.