
Na jaře roku 399 př. n. l. se sedmdesátiletý muž v athénské vězeňské cele dozvěděl, že nastal čas. Byl odsouzen za bezbožnost a kažení mládeže. Rozsudek zněl: smrt bolehlavem. Svůj poslední den strávil tím, že přátelům dokazoval, že duše nemůže zemřít. Pak přinesli pohár. Vzal ho, podle muže, který ten příběh vylíčil, „zcela ochotně a klidně“, a vypil.
O dvaadvacet století později přenesl francouzský malíř tento okamžik na plátno široké skoro dva metry. Sókratova smrt, kterou Jacques-Louis David dokončil v roce 1787, je nejdiskutovanější smrtelné lůžko západního umění a dnes visí v Metropolitan Museum of Art v New Yorku. Vypadá jako hodina dějepisu. Ve skutečnosti je to skládačka z patnácti dílků: filozof uprostřed věty, přítel s rukou na podivném místě, plačící žalářník, žena na schodech, lyra, okovy a stařec u nohou lůžka, který podle vlastních slov v místnosti vůbec nebyl.
Sókratova smrt v kostce

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Jména pocházejí z Platónova dialogu Faidón, který byl Davidovým scénářem, a z toho, jak obraz od roku 1787 čtou historici umění. David žádný seznam nezanechal, takže tam, kde je jméno výkladem, a ne jistotou, to tabulka uvádí.
| # | Postava | Kdo to je | Kde ho najít |
|---|---|---|---|
| 1 | Sókratés | Filozof, asi sedmdesátiletý | Na lůžku, se zdviženým prstem, ruka nad pohárem |
| 2 | Kritón | Jeho nejstarší přítel, Sókratův vrstevník | Vpravo na kamenné lavici, ruku na Sókratově stehně |
| 3 | Platón | Autor příběhu, namalovaný jako starý a duchem nepřítomný | Shrbený u nohou lůžka, vlevo |
| 4 | Apollodóros | Žák, který nedokázal přestat plakat | Za Platónem, s pažemi přitisknutými ke zdi |
| 5 | Muž s pohárem | Vězeňský sluha, obvykle nazývaný žalářník | Vlevo od středu, v červeném, s odvrácenou tváří |
| 6 | Xanthippa | Sókratova manželka, podle obvyklého výkladu | V oblouku, nahoře na schodech, se zdviženou rukou |
| 7 | Dva muži na schodech | Neurčeni; často chápáni jako její doprovod | V oblouku, odcházejí nahoru |
| 8 | Dva mladí žáci | Neurčeni | Za lůžkem, jediné klidné tváře v místnosti |
| 9 | Žák skrývající tvář | Neurčen | Vpravo, schoulený, ve žluté a modré |
| 10 | Stařec svírající si hlavu | Neurčen | Vpravo, bělovlasý, ruce na spáncích |
| 11 | Mladík v červeném | Neurčen | Úplně vpravo, paže vymrštěné proti zdi |
| 12 | Lyra | Sókratův poslední projekt | Na lůžku, vedle jeho nohy |
| 13 | Okovy | Sňaté toho rána | Pod lůžkem a napříč podlahou |
| 14 | Pero, inkoust a „L.D“ | Davidovy iniciály, pod Platónem | Na Platónově lavici, vlevo dole |
| 15 | Sova a „L. David“ | Znak Athén a Davidův plný podpis | Na Kritónově lavici, vpravo dole |
Sókratés, mluvící až do konce
Začněte uprostřed, tam, kde vás David chce mít. Sókratés sedí na lůžku jako svíčka, bílý plášť mu sklouzává z jednoho ramene. Levou rukou ukazuje ke stropu. Pravou sahá po poháru, aniž by se na něj podíval. Pořád učí.
To gesto je celý obraz, a nebyl to Davidův první nápad. Údajně ho navrhl básník André Chénier, přítel mladých šlechticů, kteří obraz objednali: Sókratés měl brát pohár ještě ve chvíli, kdy dokončuje svou myšlenku, aby se umírání stalo pouhým dodatkem k argumentu. Ve Faidónovi je pořadí jiné. Nejdřív přijde rozhovor o nesmrtelnosti duše, pak koupel, pak loučení, pak jed. David stlačil celý den do jediné vteřiny.

Podívejte se na tělo. Skutečný Sókratés byl proslulý svou ošklivostí. V Platónově Symposiu ho mladý vojevůdce Alkibiadés přirovnává k satyrovi, s tupým nosem a vypoulenýma očima. David mu dal trup tělocvikáře. Hlava pochází z antických portrétních bust, ale hruď a paže jsou čistý ideál. Tohle není portrét člověka. Je to portrét principu, a principy nemají břicho.
Kritón a ruka na stehně
Muž, který sedí vpravo na kamenném bloku, je Kritón. Byl stejně starý jako Sókratés, pocházel ze stejné athénské čtvrti a byl bohatý. Před několika dny, v dialogu, který nese jeho jméno, přišel Kritón do vězení ještě před svítáním s plánem podplatit stráže a propašovat Sókrata z města. Sókratés odmítl. Útěk by podle něj znamenal porušit zákony, které ho vychovaly.
Kritón tu tedy sedí jako přítel, který spor prohrál. Tvář má zdviženou k Sókratovi, pěst zaraženou pod bradou, oči upřené na tvář, která se za chvíli odmlčí. A jeho pravá ruka spočívá na Sókratově stehně.
Ta ruka má svůj pramen. Ve Faidónovi muž, který Sókratovi podal jed, mu po vypití tiskne chodidla a pak nohy, ptá se, jestli něco cítí, a sleduje, jak necitlivost stoupá vzhůru. Když chlad dosáhne pasu, Sókratés si odkryje tvář a pronese svá poslední slova. Patří Kritónovi: „Kritóne, jsme dlužni Asklépiovi kohouta. Odveďte mu ho a nezanedbejte to.“ Pak Kritón příteli zatlačí oči a zavře ústa. David dává Kritónovi ten dotek, umístěný přesně tam, kam vystoupá chlad. Ať ho čtete jako žal, nebo jako ruku, která už nahmatává konec, je to nejtělesnější věc na celém obraze.
Platón, starší, než byl, a mimo místnost
Teď přejděte úplně doleva. U nohou lůžka sedí, zahalený do šedého pláště, bělovlasý muž zády ke všemu. Hlavu má skloněnou. Ruce mu leží v klíně. Je jedinou postavou v místnosti, která nereaguje. To je Platón.
A tady přichází chvíle „počkat, vážně?“. Platón tam nebyl. Ve Faidónovi vypravěč vyjmenuje přátele, kteří ten den přišli, a pak přidá větu, nad kterou si učenci lámou hlavu dva tisíce let: „Platón byl, myslím, nemocen.“ A starý taky nebyl. V roce 399 př. n. l. bylo Platónovi kolem osmadvaceti. David ho namaloval jako starce, ve věku, kdy by psal dialog, který z této smrti udělal literaturu.

Popis samotného Met to říká bez obalu: Platón tu není jako svědek, ale jako autor, jehož text příběh uchoval. Podívejte se na podlahu u jeho lavice. Leží tam svitky, kalamář a pero. Je to spisovatel, který sedí na okraji vlastní scény a vzpomíná na ni. Obraz se v jistém smyslu odehrává v jeho hlavě.
A na bok jeho lavice namaloval David malými tmavými verzálkami dvě písmena: „L.D“, za Louis David, jméno, kterým se v osmdesátých letech 18. století podepisoval. Iniciály jsou pod autorem. Zapamatujte si to pro druhý konec místnosti.
Apollodóros a žalářník, který se nedokázal dívat
Za Platónem si mladík v modrém opírá předloktí o zeď oblouku a zabořuje do nich tvář. Obvykle bývá určován jako Apollodóros. Ve Faidónovi je to ten, kdo pláče celý den. Když Sókratés konečně pije, Apollodóros propukne v nářek, který podle vypravěče připravil o odvahu všechny. Sókratés ho kárá. Ženy přece poslal pryč, říká, právě proto, aby se nikdo takhle nechoval. Benediktinský učenec, který Davidovi radil, otec Jean Adry, prý žádal, aby byl Apollodóros zobrazen viditelně zdrcený.
Před nimi stojí v červené tunice mladík, který podává pohár. Nedokáže se dívat. Volnou rukou si zakrývá oči a k muži, kterého zabíjí, se obrací zády. Většina průvodců mu říká žalářník. Ve Faidónovi jsou tu ve skutečnosti dva muži. Jeden je sluha Jedenácti, athénských úředníků, kteří spravovali vězení; ten přijde pozdě odpoledne, řekne Sókratovi, že je to nejmírnější člověk, jaký kdy v tom vězení byl, rozpláče se a odejde. Druhý je muž, který jed přinese a podá. David je zřejmě spojil do jedné postavy: ruka, která doručuje smrt, připojená k tváři, která se odmítá dívat.
Xanthippa mávající ze schodů
Obloukem vlevo, nahoře na schodišti, se žena v červeném otáčí a zvedá ruku. Dva muži už před ní stoupají nahoru.

Téměř vždy bývá určována jako Xanthippa, Sókratova manželka. Pozdější autoři z ní udělali saň filozofie. Faidón je laskavější. Je tam za svítání s jejich nejmladším synem v náručí. Naříká, že je to naposledy, co bude mluvit se svými přáteli, a Sókratés požádá Kritóna, aby ji někdo odvedl domů. Později během dne se ženy z rodiny vrátí, on s nimi promluví a znovu je pošle pryč.
David umístil její rozloučení do pozadí obrazu, malé a nasvícené zezadu, a udělal z něj jediné gesto v místnosti mířící od Sókrata pryč. Ne všichni autoři souhlasí, že jde o Xanthippu; některé popisy ji úplně vynechávají. Ale žena, která opouští celu, zatímco muži zůstávají, odpovídá přesně pořadí událostí v Platónově textu.
Žáci, které David nikdy nepojmenoval
Vpravo se místnost rozpadá. Za lůžkem stojí vedle sebe dva mladí muži, jediné vyrovnané tváře ve skupině, a sledují Sókrata, jako by si pořád dělali poznámky. Před nimi se postava ve žluté říze a modrém plášti hrbí skoro do dvou, tvář v dlaních. Vedle ní si bělovlasý muž zarývá prsty do spánků. Na samém okraji mladík v červeném vymršťuje paže proti zdi.

Faidón pro tento zástup uvádí jména. Byl tam Kritónův syn Kritobúlos a dále Hermogenés, Epigenés, Aischinés, Antisthenés, Ktésippos a Menexenos, a také dva mladíci z Théb jménem Simmiás a Kebés, kteří v dialogu vedou většinu debaty. Sám Faidón, vypravěč, seděl u lůžka a Sókratés ho hladil po vlasech. David žádného z nich neoznačil. Kdo vám řekne, která tvář je Kebés, hádá.
Co jim David dal, je škála. Žal na tomto obraze stoupá jako po žebříku zleva doprava. Platón je nehybný. Apollodóros se skrývá. Kritón se drží. Skupina vpravo graduje až ke zhroucení. A uprostřed toho všeho je jediný muž, který by se měl bát, tím jediným, kdo je klidný.
Dvanáct kolem mistra
Spočítejte lidi na obraze, kteří nejsou Sókratés. Kritón, Platón, Apollodóros, muž s pohárem, žena na schodech a dva muži s ní a pět postav vpravo. To je dvanáct.
Dvanáct následovníků kolem učitele v poslední den jeho života, a jeden z nich mu podává nástroj jeho smrti. Paralelu s Poslední večeří těžko přehlédnete, jakmile ji jednou uvidíte. David toto téma studoval v Římě. V roce 1779, pár let předtím, než začal pracovat na Sókratovi, vytvořil kopii Poslední večeře od Valentina de Boulogne. Došel k dvanáctce záměrně? Nikdy to neřekl a žádný dokument to nedokazuje. Pokud ale chcete obě místnosti porovnat, náš průvodce Poslední večeře, kdo je kdo je dobrým výchozím bodem.
Lyra a okovy
Dva předměty na lůžku vyprávějí příběh toho rána.
Prvním jsou okovy. Leží přes matraci, pod rámem lůžka a ve smyčce na podlaze, s otevřeným poutem u nohy postele. Ve Faidónovi je úředníci sejmou za svítání. Sókratés se posadí, promne si nohu a začne den poznámkou, jak podivné je, že slast a bolest se vždycky zdají následovat jedna po druhé. David nechal první událost dne na očích.

Druhým je lyra, ležící vedle jeho nohy. Je to nejpodivnější předmět v místnosti a pochází přímo z textu. Ve vězení začal Sókratés poprvé v životě psát básně. Přátelům vyprávěl, že mu opakující se sen stále přikazuje „provozovat múzické umění“ a že on si vždycky myslel, že filozofie se počítá. Teď pro jistotu převáděl do veršů Ezopovy bajky a psal hymnus na Apollóna. Sedmdesátiletý filozof v cele, čekající na smrt, se učí nové umění, aby vyhověl snu. To je ta lyra.
Dva podpisy, dva přátelé
Vraťte se teď ke kamennému bloku, na kterém sedí Kritón. Na jeho boku David vytesal malé pole se sovou, ptákem Athény, kterého Athéňané razili na své mince, a vedle něj několik řeckých písmen. Pod sovou je šikmým písmem jeho plný podpis: „L. David“.

Obraz je tedy podepsaný dvakrát. Iniciály jsou pod Platónem, autorem příběhu. Celé jméno je pod Kritónem, přítelem, který ho nedokázal zachránit. Obvyklý výklad zní, že David iniciálami splácel dluh svému prameni a sebe sama, i se jménem, postavil k muži, který Sókrata miloval nejvíc a dotkl se ho jako poslední. Je to výklad, ne přiznání. Ale malíři, kteří obraz podepíšou dvakrát, na dvou různých lavicích, to málokdy dělají náhodou.
Chiaro je stavěné pro detaily v tomto měřítku: v galerii jsou sova i „L. David“ na Kritónově bloku každé menší než hrací karta a příběh dvou lavic vám zní v uchu, zatímco je hledáte.
Rival, zakázka a gilotina
David nemaloval Sókrata pro krále. Zakázka přišla od rodiny Trudaineů, bohatých mladých liberálů, kteří v Paříži vedli literární salon; prameny se dodnes neshodnou, který z bratrů, Charles-Louis, nebo Charles-Michel, objednávku skutečně zadal. Byl to soukromý obraz pro soukromý dům.
Královskou verzi namaloval někdo jiný. Pierre Peyron, Davidův soupeř o ceny už od studentských let, dostal od ředitele královských staveb zakázku na stejný námět. Oba obrazy byly vystaveny na pařížském Salonu v roce 1787 v Louvru. Srovnání skončilo masakrem. Peyronův obraz je přeplněná, temná scéna, v níž Sókratés napůl mizí v davu. Davidův je vlys, každá postava seřazená souběžně s rovinou obrazu a nasvícená jako na jevišti. Kritici se postavili na Davidovu stranu. Joshua Reynolds, předseda Royal Academy v Londýně, prý Davidův obraz označil za největší výkon umění od Sixtinské kaple a Raffaelových stanzí ve Vatikánu. Thomas Jefferson, tehdy americký vyslanec v Paříži, vyzdvihl Davidův obraz jako to nejlepší na celém Salonu.

Peyronův obraz je dnes ve Statens Museum for Kunst, dánské národní galerii v Kodani, která na své popisce otevřeně přiznává, že většina diváků v roce 1787 usoudila, že prohrál.
O dva roky dříve se David proslavil jiným antickým kázáním v barvách, Přísahou Horatiů. Sókratés je tišším pokračováním. Je o muži, který umírá pro zákon, ne o muži, který pro něj zabíjí. Pak obraz dostihly dějiny. Za revoluce se David stal poslancem, hlasoval pro popravu Ludvíka XVI. a zasedal ve Výboru všeobecné bezpečnosti, jednom ze dvou výborů, které řídily jakobínský teror. V červenci 1794, v posledních dnech teroru, skončili oba bratři Trudaineové pod gilotinou. Stejně tak André Chénier, básník, který navrhl Sókratovo gesto. Malíř obrazu o spravedlivém muži popraveném státem byl toho léta součástí státu, který popravoval. O pár dní později padl Robespierre a do vězení se dostal i sám David.
Vyšel ven, namaloval Korunovaci Napoleona a zemřel v roce 1825 v exilu v Bruselu. Obraz zůstal v rukou dědiců rodiny Trudaineů a procházel francouzskými sbírkami až do roku 1931, kdy ho koupilo Met.
Sókratova smrt: časté otázky
Kdo je na obraze Sókratova smrt?
Sókratés na lůžku, jeho přítel Kritón s rukou na jeho stehně, Platón u nohou lůžka, Apollodóros u zdi, mladík držící pohár a žena na schodech, obvykle určovaná jako Sókratova manželka Xanthippa. Ostatní žáci nejsou na obraze pojmenováni.
Kde visí obraz Sókratova smrt?
V Metropolitan Museum of Art v New Yorku, v sálech evropského malířství; online katalog Met ho uvádí v sále 634. Muzeum ho koupilo v roce 1931.
Jak velký je obraz Sókratova smrt?
Měří 129,5 × 196,2 centimetru, tedy zhruba 1,30 metru na výšku a téměř 2 metry na šířku.
Proč je Platón na obraze Sókratova smrt starý?
Protože ho David namaloval jako autora, ne jako svědka. Platónovi bylo v roce 399 př. n. l. asi osmadvacet a jeho vlastní dialog říká, že byl ten den nemocný a nebyl přítomen. David ho ukazuje ve věku, kdy příběh sepsal, s perem a svitky u nohou.
Co znamená obraz Sókratova smrt?
Ukazuje muže, který volí smrt místo porušení zákona a ještě když sahá po jedu, obhajuje nesmrtelnost duše. V roce 1787, dva roky před revolucí, se to četlo jako kázání o občanské ctnosti a věrnosti vlastním zásadám.
Kde David obraz Sókratova smrt podepsal?
Dvakrát. Iniciály „L.D“ jsou na lavici pod Platónem a plný podpis „L. David“ na kamenném bloku pod Kritónem, pod malou vytesanou athénskou sovou.
Na co se v Met dívat
Nejdřív ustupte. Z druhého konce sálu se obraz čte jako mělké jeviště, nasvícené zleva shora, a všechno na něm ukazuje na mezeru mezi Sókratovými prsty a pohárem.
Pak přistupte blíž a projděte obraz ve třech zastávkách. Pohár: Sókratova ruka se nad ním vznáší, aniž by se ho dotkla, a mladík, který ho drží, má zakryté oči. Lavice pod Platónem: svitky, kalamář a „L.D“. Blok pod Kritónem: sova a „L. David“. Mezi oběma podpisy jste přešli od autora příběhu k příteli, který ho prožil, což je přesně cesta, kterou David vytyčil.
Než odejdete, podívejte se nahoru k oblouku vlevo a najděte ženu na schodech. Je jedinou osobou, která z obrazu odchází, a jedinou, která se ohlíží. Zastávka v Met věnovaná Sókratově smrti začíná u stejného zdviženého prstu. Pokud chcete vidět další davy rozebrané tvář po tváři, celá série je shromážděná v článku Slavné obrazy, každá postava určená: kdo je kdo na 11 mistrovských dílech.
Sókratés nikdy nenapsal ani slovo. Všechno, co víme o jeho posledním dni, pochází od muže u nohou lůžka, toho se skloněnou hlavou, toho, který tam nebyl. David ho tam přesto namaloval, dal mu pero a pod něj podepsal své iniciály.