
Někde v Římě kolem roku 1599 počítá pět mužů v zadní místnosti peníze. Dva z nich jsou výrostci oblečení, jako by celou výplatu utratili za rukávy. Jeden je stařec s brýlemi. Jeden má měděné vousy. Jeden ještě nezvedl oči od mincí. Pak zprava vejdou dva bosí cizinci a jeden z nich zvedne paži a ukáže. To je celý příběh Povolání svatého Matouše. U svého stolu sedí výběrčí daní jménem Matouš. Ježíš řekne: „Následuj mne.“ On vstane a jde.
Je tu jen jeden problém. O čtyři sta dvacet pět let později se lidé pořád přou, který z těch pěti mužů je Matouš.
Povolání svatého Matouše visí v boční kapli francouzského kostela dva bloky od Piazza Navona a můžete se na ně podívat zdarma. Byla to Caravaggiova první velká veřejná zakázka, jeho první obraz s tolika postavami a dílo, které z něj udělalo nejprobíranějšího malíře Říma. Skrývá také ruku vypůjčenou ze Sixtinské kaple, paprsek světla, který přichází z nesprávného místa, a ukazující prst, který možná míří na nesprávného muže. Tady je, kdo je kdo, a jak si udělat vlastní názor.
Povolání svatého Matouše postavu po postavě

Čísla na obrázku odpovídají této legendě. Kde se badatelé neshodnou, tabulka to uvádí.
| # | Kdo | Kde ho najdete | Poznámky |
|---|---|---|---|
| 1 | Mladík počítající mince | Úplně vlevo, sesunutý nad stolem | Matouš podle menšiny badatelů |
| 2 | Stařec s brýlemi | Za ním, upřeně hledí na peníze | Písař celnice |
| 3 | Vousatý muž | Uprostřed, ukazuje na vlastní hruď, nebo na chlapce vedle sebe | Matouš podle většiny badatelů |
| 4 | Chlapec v klobouku s pérem | Opírá se o rameno vousáče | Dívá se přímo na Krista |
| 5 | Mladík s kordem | Na stoličce, napůl zády k vám | Ozbrojený, ostražitý, reaguje první |
| 6 | Svatý Petr | Vpravo, v okrovém rouchu, s holí | Možná přidán během malby |
| 7 | Kristus | Za Petrem, tvář napůl ve stínu | Svatozář tak slabá, že ji snadno přehlédnete |
| 8 | Kristova ruka | Natahuje se přes tmavou zeď | Citát Michelangelova Adama |
| 9 | Okno | Nahoře uprostřed, okenice otevřené | Zakalené tabulky. Není to zdroj světla |
| 10 | Mince | Na stole, pod prsty mladíka | O ně se vede celý spor |
Kdo sedí u stolu: celnice kolem roku 1600
Prvním překvapením je oblečení. Nikdo u toho stolu není oblečený jako do Bible. Chlapec v klobouku s pérem má pruhovaný kabátec s nabíranými rukávy. Mladík na stoličce má prostřihávané bílé rukávy a kord u boku. Vousáč nosí sametový baret a kabát lemovaný kožešinou. Je to římské pouliční oblečení z doby kolem roku 1600, takové, jaké byste viděli přede dveřmi kostela v týdnu, kdy byl obraz odhalen.
Jen dvě postavy vpravo mají prostá, nadčasová roucha a jen ony jsou bosé. Caravaggio rozdělil obraz napůl a dělicí čára vede přes kostýmy. Vlevo přítomnost. Vpravo věčnost, která do přítomnosti vchází bez zaklepání.
Matoušovo povolání tu hraje roli. Marek a Lukáš mu říkají Levi. Je to celník, výběrčí daní pro římské okupanty, což z něj v Galileji prvního století dělalo zhruba stejně oblíbenou osobu, jako je lichvář. Matoušovo evangelium vypráví tuto událost v jediném verši, v deváté kapitole, verši devátém: Ježíš uviděl muže jménem Matouš sedět v celnici, řekl „Následuj mne“, a Matouš vstal a šel za ním. Víc text nedává. Všechno ostatní, stůl, mince, klobouk s pérem, si vymyslel Caravaggio.

Který z nich je Matouš? Co mluví pro vousáče
Po většinu existence obrazu si nikdo nemyslel, že by tu byla nějaká otázka. Matouš je vousáč uprostřed, postava 3. Kristus na něj ukazuje a on ukazuje sám na sebe, s povytaženým obočím, jako by říkal: „Kdo, já?“ Je to nejdivadelnější gesto v místnosti a nachází se přesně uprostřed kompozice, kam malíř obvykle umisťuje hlavní postavu.
Nejsilnější důkaz visí ve stejné kapli. Caravaggio namaloval pro tytéž objednavatele ještě dva obrazy s Matoušem: Umučení svatého Matouše na protější stěně a Inspiraci svatého Matouše nad oltářem. Na obou je Matouš vousatý, plešatějící starší muž. Zastánci tradičního výkladu upozorňují, že malíř pracující na třídílném cyklu by svého hrdinu mezi scénami neproměnil z výrostka v šedivého starce. Americký historik umění Irving Lavin tento názor obšírně obhájil v roce 1993 a většina odborníků ho stále následuje. Nedávná polská studie, která celý spor znovu prochází, se opět přiklání k tradiční identifikaci.
Pomáhá i gesto. Kristův prst a prst vousáče vedou přes tmu jakýsi rozhovor. Jeden ukazuje. Druhý ukazuje zpátky na sebe. Takto čteno je obraz o zlomku vteřiny poznání, o okamžiku, kdy si muž uvědomí, že výzva platí jemu.
Co mluví pro mladíka s mincemi
Teď se znovu podívejte na postavu 1. Mladík úplně vlevo na konci stolu si ničeho nevšiml. Má skloněnou hlavu. Ruce má na mincích. Je jediný u stolu, kdo na dva cizince vůbec nereaguje.
V roce 1988 publikovala historička umění Angela Hass výklad, který scénu obrátil. V její verzi vousáč neukazuje na sebe. Ukazuje na mladíka vedle sebe a gesto znamená: „Tenhle?“ Vousáč je kolega celník, zaskočený tím, že Kristus chce zrovna toho kluka. A ten kluk, pořád skloněný nad penězi, je Matouš v poslední vteřině svého starého života, než zvedne oči. Podobně argumentovali i další badatelé, mezi nimi německý historik umění Andreas Prater.
Není to bláznivý výklad a můžete si ho ověřit přímo před plátnem. Sledujte ukazováček vousáče. Ohýbá se zpátky k jeho vlastní hrudi, ale zároveň leží přesně v jedné linii s hlavou shrbeného mladíka. Sledujte Kristovu ruku. Míří podél celého stolu a na konci té linie sedí kluk s mincemi. A paprsek světla dopadá na chlapcovy paže a ruce, ne jen na vousáčovu tvář.

Výklad s mladíkem má navíc slavného neoficiálního zastánce. V roce 2013 udělal jezuita a šéfredaktor Antonio Spadaro rozhovor s nově zvoleným papežem Františkem, který při svých cestách do Říma bydlel nedaleko San Luigi dei Francesi a chodil se na obraz dívat. „Ten Ježíšův prst, který ukazuje na Matouše. To jsem já. Cítím se jako on. Jako Matouš,“ řekl. Pak dodal: „Zasahuje mě Matoušovo gesto: drží se svých peněz, jako by říkal: ‚Ne, já ne! Ne, tyhle peníze jsou moje.‘“ František neřekl, kterou postavu myslí. Ale muž na obraze, jehož ruce se peněz stále drží, je ten na konci stolu.
Kdo má tedy pravdu?
Tady je náš závěr. Vousáč je lépe podložená odpověď a s doprovodnými obrazy se těžko polemizuje. Pokud se vás na to zeptají v kvízu, řekněte postava 3.
Mladík je ale zajímavější odpověď, a proto debata neutichá. Caravaggio nikomu u stolu nedal svatozář ani jmenovku. Namaloval místnost, kde pět mužů slyší tutéž výzvu a vstát má jen jeden z nich, a vás nechal v pozici zbylých čtyř, kteří se snaží přijít na to, komu platí. Řada badatelů dnes má podezření, že tato nejednoznačnost není náhoda. Ať už ji Caravaggio zamýšlel, nebo ne, je to důvod, proč lidé před tímto plátnem stále stojí dvacet minut.
Kristova ruka je Adamova ruka

Podívejte se na Kristovu pravou ruku, postavu 8. Nebodá. Zápěstí je měkké, prsty uvolněné, ukazováček natažený skoro líně. Pokud jste viděli strop Sixtinské kaple, tu ruku už znáte. Je to Adamova ruka z Michelangelova Stvoření Adama, zrcadlově převrácená, namalovaná asi o devadesát let dřív a zhruba půldruhého kilometru odtud.

Každý vzdělaný divák v Římě roku 1600 by ten citát poznal. Teologie za ním je elegantní. Svatý Pavel nazývá Krista druhým Adamem, novým člověkem, který ruší pád prvního člověka. Na sixtinském stropě je Adamova ruka ta, která čeká, až přijme život. V San Luigi patří tatáž ruka Kristu a teď je to ona, kdo život dává. U stolu výběrčího daní je znovu stvořen člověk, a to z darebáka. O další podivné věci ukryté v sixtinské fresce jsme psali zvlášť. Stojí za to si to přečíst, než obě díla uvidíte na jedné cestě.
Hned pod ní je další ruka. Svatý Petr, postava 6, šedovlasý muž v okrovém rouchu, dělá menší, neohrabanější kopii téhož gesta. Je to učedník, který opakuje po mistrovi, o dobu pozadu. Podle několika zpráv o rentgenových průzkumech Petr v Caravaggiově prvním rozvržení nebyl a přibyl až během práce, možná aby zaplnil pravou stranu, možná proto, že duchovní chtěli mít ve scéně prvního papeže církve. Tak či onak, Kristus je za ním skoro schovaný. Vidíte jedno rameno, jeden profil, svatozář tak slabou, že je skoro jen fáma, a tu ruku.
Světlo odnikud
Všichni mluví o světle na tomto obraze. Méně lidí si všimne, že nedává smysl.
Na obraze je okno, postava 9, úplně nahoře uprostřed. Je tmavé. Tabulky jsou z naolejovaného papíru nebo zakaleného skla a nic jimi neprochází. Skutečné světlo přichází odněkud zvýšeně zprava, nad Kristovou hlavou, mimo rám. Seká přes zadní stěnu ostrou úhlopříčku, téměř přesně rovnoběžnou s Kristovou paží, a dopadá na tváře u stolu. Paprsek a paže se pohybují spolu. Světlo je ta výzva.

Pak je tu trik se samotným prostorem. Obraz visí na levé stěně kaple Contarelli. Skutečné okno kaple je nad oltářem, napravo od obrazu. Namalované světlo tedy do obrazu dopadá ze stejného směru, ze kterého do kaple dopadá denní světlo. Caravaggio navrhl paprsek pro stěnu, na které měl obraz viset. Postavte se do kaple za jasného rána a ucítíte, jak se obraz zapojí do budovy.
Je to technika, které učebnice říkají tenebrismus: většina plátna utopená v téměř černé tmě, několik věcí vytažených do ostrého, divadelního reflektoru. Tmavá pozadí Caravaggio nevymyslel. To, co tu udělal, poprvé v takovém měřítku, bylo, že ze tmy učinil součást příběhu. Polovina místnosti nevidí, co se děje. O to právě jde.
Kaple, která čekala patnáct let

Kapli zaplatil Francouz. Matthieu Cointrel, francouzský kardinál, kterému Římané říkali Matteo Contarelli, ji koupil v roce 1565 a v závěti odkázal peníze na výjevy ze života svého jmenovce a patrona. Zemřel v roce 1585. Pak se dlouho nedělo nic. Klenbu na počátku 90. let 16. století vyzdobil freskami Giuseppe Cesari, zvaný Cavaliere d’Arpino, nejmódnější malíř Říma, který měl udělat i stěny. Nikdy se k tomu nedostal. Měl příliš mnoho práce.
A tady je ta ironie. O několik let dřív pracoval v Cesariho dílně jeden chudý mladý malíř z Lombardie a maloval ovoce a květiny do pozadí cizích obrazů. Jmenoval se Michelangelo Merisi a pocházel z městečka Caravaggio. Koncem 90. let 16. století žil v paláci kardinála Francesca Marii del Monte, kultivovaného sběratele, který bydlel pár kroků od San Luigi. V červenci 1599, když se blížil Svatý rok 1600, který měl do Říma přivést davy poutníků, získal Caravaggio zakázku na obě boční stěny. Bylo mu dvacet sedm. Povolání svatého Matouše, Caravaggiova první veřejná zakázka pro kostel, bylo dodáno do roka. Poslední platbu dostal v červenci 1600.
Plátno je asi 3,2 metru vysoké a 3,4 metru široké, největší věc, jakou do té doby namaloval. Dosud byl známý polopostavami hezkých chlapců s loutnami a ovocem. Najednou musel zvládnout přes tři metry širokou scénu, skupinu lidí a posvátný příběh. Druhá stěna mu dala mnohem víc práce. Rentgenové snímky Umučení svatého Matouše ukazují, že zahodil nejméně jednu celou kompozici, než se mu to povedlo.
Povolání svatého Matouše ho přes noc proslavilo. Podle jeho soka a prvního životopisce Giovanniho Baglioneho se na obraz přišel podívat starý malíř Federico Zuccari, prohlásil, že v něm nevidí nic než Giorgionovu manýru, a odešel. Baglione Caravaggia neměl rád a historka je možná přiostřená. Lidé ale přišli, a zakázky také. Pár měsíců po poslední platbě podepsal Caravaggio smlouvu na další dva světce, Petra a Pavla, pro kapli Cerasi v Santa Maria del Popolo.
Povolání svatého Matouše a jeho dva společníci
Povolání je třetinou trilogie a nejlépe je vidět ji jako celek. Pokud plánujete celý den s těmito obrazy, náš průvodce všemi Caravaggiovými obrazy v Římě vám ukáže trasu z této kaple k ostatním.

Na protější stěně ukazuje Umučení svatého Matouše konec příběhu. Starého, holohlavého, vousatého Matouše přišpendlí na schodech oltáře téměř nahý kat, zatímco shromáždění se v panice rozbíhá a anděl se z oblaku naklání, aby mu podal palmu mučednictví. Podívejte se do zadní levé části davu. Vousatý muž s bolestným výrazem se přes rameno ohlíží na vraždu. Obecně se má za to, že je to sám Caravaggio, který přihlíží, jak se odehrává jeho vlastní obraz.

Nad oltářem ukazuje Inspirace svatého Matouše světce při psaní evangelia, zatímco mu anděl odpočítává body na prstech jako domácí učitel. Jde o druhou verzi z roku 1602. První verze měla selsky vyhlížejícího Matouše se špinavýma bosýma nohama a anděla, který mu vedl ruku jako dítěti. Duchovenstvo ji odmítlo jako nedůstojnou. Přešla do rukou soukromého sběratele, skončila v Berlíně a v roce 1945 byla zničena. To, co tam visí dnes, je zdvořilá náhrada s jediným vzpurným detailem: Matoušova stolička se sklání přes okraj stupně, směrem k vám.
Postavte všechny tři vedle sebe a otázka z prvního obrazu se trochu vyjasní. Na obou doprovodných obrazech je Matouš starý vousatý muž. Nejsilnější argument pro postavu 3 visí na stěnách kolem něj.
Kde Povolání svatého Matouše uvidíte
Obraz je přesně tam, kam ho Caravaggio dodal, v kapli Contarelli v kostele San Luigi dei Francesi, francouzském národním kostele v Římě. Kostel stojí na Piazza di San Luigi de’ Francesi mezi Piazza Navona a Pantheonem, takže se do něj snadno zastavíte mezi Pantheonem a obědem.
Přesně tak jsme ho sami našli. V lednu 2025, kdy bylo Chiaro ještě v betaverzi, jsme stáli před Pantheonem a zeptali se, kam jít dál, někam poblíž. Poslalo nás pár minut pěšky odtud, do tohoto kostela a k tomuto obrazu. Vešli jsme dovnitř, aniž bychom tušili, co nás čeká na konci levé lodi, hodili minci do automatu a když se rozsvítilo, pořídili fotku níže.

Vstup je zdarma. Vejděte dovnitř, projděte levou boční lodí k poslední kapli před hlavním oltářem a najdete tam hlouček lidí a automat na mince. V kapli je šero. Vhoďte minci a na pár minut se rozsvítí reflektory. Vezměte si několik eurových mincí, protože světla vždycky zhasnou v nejhorší chvíli a někdo z davu vám bude vděčný, když vhodíte další.
Kostel bývá otevřený denně, s dlouhou polední přestávkou: zhruba od půl desáté do tři čtvrtě na jednu, pak znovu asi od půl třetí do podvečera, v neděli kratší dobu. Zveřejněné časy se podle zdroje liší a mění se kvůli bohoslužbám a svátkům, takže si před návštěvou ověřte web kostela, saintlouis-rome.net. Je to živý kostel. Zakryjte si ramena a kolena a nepočítejte s tím, že se během bohoslužby dostanete ke kapli.
Nejlepší doba je hned ráno, než od Navony dorazí skupiny s průvodcem, nebo poslední hodina před polední zavírací dobou. U Povolání se postavte nalevo od vstupu do kaple. Budete se na obraz dívat pod stejným šikmým úhlem jako denní světlo z okna nad oltářem, a právě pro tento úhel Caravaggio paprsek namaloval.
Pokud vám tenhle způsob dívání postavu po postavě sedí, Raffaelova Athénská škola, na druhém břehu řeky ve Vatikánu, má stejný očíslovaný klíč a celá série je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená.
Na co se dívat, když se rozsvítí
Na jednu minci máte pár minut, tak je využijte popořadě.
Nejdřív najděte mladíka na konci stolu. Deset vteřin ignorujte všechny ostatní. Sledujte jeho ruce na mincích. Zeptejte se sami sebe, jestli se právě chystá zvednout oči.
Potom dva ukazující prsty. Kristův, měkký, vypůjčený od Adama. Vousáčův, ohnutý zpátky k němu samému, nebo k chlapci. Rozhodněte se, kam podle vás míří. Neexistuje špatná odpověď, kterou by už nedal i nějaký seriózní badatel.
Nakonec paprsek. Sledujte ho od pravého horního rohu podél linie Kristovy paže dolů na tváře u stolu. Pak se otočte a podívejte se na skutečné okno nad oltářem. Stejný směr.
Když reflektory cvaknou a zhasnou, kaple se vrátí do šera, a právě tady se hodí Chiaro: když je plátno znovu napůl ve stínu, může vás ve sluchátku provést kolem stolu, postavu po postavě, od starcových brýlí po chlapcovy mince, zatímco si vaše oči ještě zvykají na tmu.
Pak ještě chvíli zůstaňte ve tmě. Stejně to Caravaggio tak zamýšlel. Pět mužů sedí v místnosti, kterou považují za obyčejnou. Čtyři z nich budou do konce života dál počítat peníze. Jeden se právě chystá vstát, odsunout stoličku a vyjít dveřmi za dvěma bosými cizinci. O čtyři staletí později se pořád nedokážeme shodnout, který z nich. Možná je to celé o tom. Výzva nikdy nepřichází se jménem.