Přejít k obsahu

Bruegelova Nizozemská přísloví: 20 klíčových přísloví očíslovaných a vysvětlených

Publikováno: • Čtení na 11 min

Nizozemská přísloví Pietera Bruegela staršího: rušná pobřežní vlámská vesnice plná více než stovky sedláků, vojáků a mnichů, kteří kolem zchátralého hostince, cihlové zdi, řeky a věžičky doslova předvádějí nizozemská rčení.

V roce 1558 vyleptal antverpský grafik Frans Hogenberg oblíbený dvoulistový tisk, na němž vlámští vesničané předváděli přes čtyřicet každodenních přísloví. Vedle každé postavy vyryl přesné nizozemské znění, aby nikomu neunikla pointa. O rok později vzal Pieter Bruegel starší dubovou desku širokou přes pět stop, v pravém dolním rohu ji podepsal BRVEGEL 1559, do jediného sluncem zalitého pobřežního městečka vměstnal vysoko přes stovku rčení a vynechal do posledního písmene všechny psané popisky.

Proč si Antverpy věšely přísloví do jídelny

Antverpy šestnáctého století milovaly přísloví tak, jako humanisté milovali řecké epigramy – už od roku 1500, kdy Desiderius Erasmus Rotterdamský začal vydávat svá klasická Adagia a rozpoutal sběratelskou vášeň, která proměnila běžná úsloví ve stolní filozofii. Za Bruegelova života nikdo této desce neříkal Nizozemská přísloví. Antverpské pozůstalostní soupisy ze sedmnáctého století uváděly takové obrazy jako De Blauwe Huyck, tedy Modrý plášť, nebo francouzsky Le Monde renversé, Obrácený svět.

Dnes dubová deska visí v kabinetu č. 7 berlínské Gemäldegalerie v areálu Kulturforum na náměstí Matthäikirchplatz, deset minut chůze západně od Potsdamer Platz, nedaleko Madony v kostele Jana van Eycka a Oltáře z Monforte Huga van der Goese. Otevřeno je od úterý do neděle od 10:00 do 18:00 a každé pondělí je zavřeno; základní vstupné stojí 14 eur, snížené 7 eur a mladší 18 let mají na smb.museum vstup zdarma. Ve srovnání s přelidněným Bruegelovým sálem ve Vídni zůstávají boční kabinety v Berlíně dost tiché na to, abyste se sklonili zblízka a na dřevěné stříšce přístavku vlevo zahlédli dvě titěrné hrací karty.

Kurátor Gemäldegalerie Rainald Grosshans zkatalogizoval na ploše 117,2 krát 163,8 centimetru více než stovku samostatných nizozemských a vlámských výrazů – podle moderních odborných propočtů zhruba 115 až 120. Protože Bruegel Hogenbergovy nizozemské popisky odstranil, dnešní návštěvníci přicházejí o konverzační hru, již antverpští hostitelé hrávali u večeře; a právě tady pomůže namířit na dubovou desku Chiaro: můžete si poslechnout výklad hlavních výjevů a nahlas se zeptat na kteréhokoli drobného neočíslovaného vesničana.

Dvacet přísloví pro orientaci ve vesnici

Bruegelova Nizozemská přísloví označená dvaceti očíslovanými kroužky, které určují obrácené říšské jablko, modrý plášť, tlučení hlavou do cihlové zdi, věšení rolničky kočce na krk, přivazování čerta k polštáři, velké ryby požírající malé, rozlitou kaši, natahování mezi dvěma bochníky, střechu pokrytou koláči a slepé vedoucí slepé.

Jakmile dvacet výjevů ukotví mapu na místě, zbytek vesnice se vám přestane míhat před očima; patnáct dalších pláten, desek a fresek rozebírá postavu po postavě průvodce Slavné obrazy: každá postava určena.

#Přísloví na desceKde ho hledatCo znamená
1Svět obrácený vzhůru nohamaModré říšské jablko s křížem pod levým oknem hostinceVšechno v lidském životě je přesně naopak, než by mělo být
2Navléká manželovi modrý plášťUprostřed v popředí, žena v červenémKlame svého staršího muže a nasazuje mu parohy
3Tlouct hlavou do cihlové zdiVlevo dole, muž v kyrysu s obvázanou nohou a nožemPokoušet se hrubou silou dosáhnout nemožného
4Ozbrojený po zuby věší kočce rolničkuNa vrcholu cihlové zdi, muž ve zbrojiBojově se vystrojit k bezhlavému, pošetilému podniku
5Dokázala by přivázat i čerta k polštářiLevý dolní roh, žena zápasící s démonemZarytá tvrdohlavost, která zastraší i samotné peklo
6Hryzač sloupůÚplně vlevo nad démonem, muž v modrém zakousnutý do kameneSvatouškovský náboženský pokrytec
7Nést v jedné ruce oheň a ve druhé voduVlevo v popředí, žena s kleštěmi a vědremDvojakost; jedno říkat a chystat pravý opak
8Jeden stříhá ovci, druhý stříhá praseVlevo dole blíže středu, dva sedící muži s nůžkamiJeden slízne veškerý zisk, zatímco druhému zbyde jen křik
9Zasypávat studnu, až když se tele utopiloDole uprostřed, sedlák s rýčem nad jámouČinit opatření teprve poté, co už neštěstí nastalo
10Házet růže svinímVpravo od středu, muž v modré čapce rozhazující květyPlýtvat vzácnými věcmi na lidi, kteří je nedokážou ocenit
11Kdo chce projít světem, musí se hrbitVpravo dole blíže středu, muž schoulený ve skleněné kouliÚspěch ve světských záležitostech vyžaduje ponižující ústupky
12Točit si světem na palciVpravo v popředí, švihák v růžovobílém pláštiMít všechny výhody na své straně, takže celý svět skáče, jak pískáte
13Házet někomu klacek do kolVozové kolo vedle švihákových červených nohavicÚmyslně mařit cizí záměr
14Plakat nad rozlitou kašíVpravo dole, muž seškrabující bílou kaši z hlínyJakmile se škoda stane, už ji nikdy všechnu neposbíráte zpátky
15Nedosáhnout od jednoho bochníku k druhémuŠikmý stůl vpravo dole, muž natahující se mezi dvěma chlebyŽít od výplaty k výplatě a nedokázat vyjít s penězi
16Střecha pokrytá koláčiŠtítová střecha vlevo nahoře posetá kulatými koláčiŽít v nesmyslném blahobytu jako v bájné zemi peciválů
17Věšet plášť podle větruVysoko na střeše kamenné věžičky, muž s černým pláštěmMěnit názory podle toho, odkud právě vane moc
18Dva blázni kálející jednou dírouDřevěný výklenek latríny trčící ze zdi věžičkyNerozluční kumpáni, kteří si ve všem notují
19Velké ryby požírají maléŘeka vpravo od středu, obří stříbrná ryba vynořující se z vodyMocní pohlcují slabé
20Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámyDrobné siluety daleko na obzoru vpravo nahořeNevědomí vůdci vedoucí stejně nevědomé následovníky do záhuby

Jak Bruegel proměnil popsané tisky v němou hru

Pod levým oknem s okenicemi na zchátralém hostinci visí říšské jablko završené křížem, pověšené vzhůru nohama tak, že kříž míří do hlíny. Všechno pod ním se řídí tímto převráceným vývěsním štítem, počínaje nejzářivější skvrnou šarlatové a modré uprostřed popředí. Mladá žena v červených šatech přehazuje modrý plášť s kápí přes svého shrbeného manžela. V nizozemštině šestnáctého století znamenalo navléci někomu modrý plášť nasadit mu parohy: modrá představovala klam a červená hřích a marnivost.

Detail středu v popředí: mladá žena v jasně červených šatech přehazuje modrý plášť s kápí přes svého shrbeného staršího manžela, zatímco za nimi muž rozhazuje růžové růže před prasata a pod nimi sedlák hází lopatou hlínu na utopené tele.

Podívejte se, jak si se stejným vtipem poradila vlámská tradice jednolistů. Na leptaném tisku níže, pozdějším antverpském vydání Theodoora Galleho podle grafického vzoru ze šestnáctého století, stojí manželka s manželem toporně na plochém pruhu země a pod jejich střevíci je vyleptáno „Dese hangt haren man de blaeu huycke om“.

Nizozemský lept z konce šestnáctého či počátku sedmnáctého století nazvaný De Blauwe Huyck a vydaný Theodoorem Gallem, na němž desítky vesničanů předvádějí přísloví s nizozemským rčením vypsaným přímo vedle každého výjevu.

Bruegel dodal těmto plochým papírovým figurkám skutečnou tíhu, ustupující mořský vzduch a kamenné tváře. Nikdo na diváka spiklenecky nemrká. Pošetilost je zkrátka každodenní prací celé vesnice a Bruegel spoléhal na to, že antverpští sběratelé jako Niclaes Jongelinck, jemuž patřily Bruegelova zimní krajina a desky s Babylónskou věží, poznají u vína každé rčení i bez nápovědy.

Co pod olejomalbou zachytily infračervené snímky

Ani Bruegel nepřestal improvizovat poté, co dokončil kresbu. Průzkum berlínské desky metodou infračervené reflektografie z roku 1997, který publikovala historička umění Rebecca Duckwitzová, odhalil pečlivou přípravnou podkresbu napříč dubovými prkny i úpravy na poslední chvíli malované rovnou v oleji. Nahoře pod zelenou stříškou pranýře na kamenném sloupu mezi hostincem a můstkem k věžičce, kde šumař vyhrává na pranýři na posměch hanbě, nakreslil Bruegel mužovy nohy natažené a teprve v malbě mu je složil pod tělo. Přes podkreslenou cihlovou zeď namaloval zelený živý plot. A u dveří kamenné věže vpravo přidal rovnou štětcem, zcela bez podkresby, vesničana uctivě líbajícího železné klepadlo – starý nizozemský obraz patolízalství.

Rolnička pro kočku, hryzání sloupu a velké ryby v řece

Levý dolní roh vměstnává osm nejznámějších přísloví celé desky – včetně tří úsloví, která anglicky mluvící lidé dodnes denně používají – na zhruba čtyři čtvereční stopy dubového dřeva.

Detail levého dolního rohu: muž v ocelovém kyrysu s obvázanou nohou vrážející hlavou do cihlové zdi, obrněný voják s nožem v zubech přivazující rolničku kočce, muž v modrém zakousnutý do kamenného sloupu, žena nesoucí žhavé uhlíky a vědro s vodou, žena připoutávající démona k polštáři a dva muži stříhající ovci a prase.

Horká hlava v bílé košili, ocelovém kyrysu a s ovázanou holení vráží s dýkou v ruce čelem do červených cihel. Na jedné noze má botu a druhou má bosou, takže v jediném těle spojuje ještě druhé přísloví o ztracené rovnováze. Nad ním na zdivu svírá rytíř v plátové zbroji mezi zuby nůž a sklání se, aby kočce uvázal mosaznou rolničku. Úplně u levého okraje zatíná prostovlasý muž v modrém zuby do kamenného kostelního sloupu: een pilaarbijter je v nizozemštině dodnes výraz pro pobožnůstkářského pokrytce vysedávajícího v kostele. Tady dole prohrává i samotné peklo; v rohu pod ním připoutává rázná hospodyně vyjícího šedého čerta ovinutého bílým plátnem naplocho k polštáři s tmavě červeným potahem.

Detail řeky a věžičky vpravo: dvě holé zadnice vyčnívající z dřevěné budky latríny nad vodou, obří ryba polykající v řece menší rybu, muž házející peníze do řeky a další muž plavající proti proudu.

Přejděte pohledem doprava od střechy hostince, pokryté bezmála dvěma tucty kulatých koláčů, ke kamenné věžičce nad řekou. V polovině výšky věžičky vykukují z jednoho dřevěného výklenku latríny dvě holé zadnice a předvádějí úsloví „kálejí jednou dírou“, což v nizozemštině šestnáctého století označovalo dva kumpány, kteří si ve všem notují. Dole v proudu pod nimi proráží hladinu obří stříbrná ryba a polyká menší rybu hlavou napřed. Toto prastaré latinské přísloví nakreslil Bruegel už roku 1556 pro rytinu, kterou v roce 1557 vydal Hieronymus Cock pod jménem Hieronyma Bosche – jehož Zahrada pozemských rozkoší v madridském Pradu je zjevným předchůdcem této vesnice.

Tři koule světa dole a tři slepci na obzoru

Detail pravého dolního rohu: muž přehnutý v pase prolézající průhlednou tmavou koulí, mladý šlechtic roztáčející glóbus na palci vedle loukoťového vozového kola, sedlák seškrabující ze země rozlitou bílou kaši a muž natažený na šikmém stole mezi dvěma bochníky chleba.

Na obrácený vývěsní štít hostince odpovídají v pravém dolním rohu další tři říšská jablka. Jeden bosý vesničan se ohýbá v pase, aby prolezl tmavou koulí, protože „kdo chce projít světem, musí se hrbit“. Vedle něj roztáčí švihák v karmínových nohavicích menší glóbus na vztyčeném palci, zatímco mu přímo u kotníku klacek zasekává vozové kolo. Napravo jeden sedlák seškrabuje rozlitou kaši a druhý se natahuje mezi dvěma bochníky na šikmém stole; přímo za švihákem pod doškovým přístřeškem přivazuje mnich Kristu falešný lněný plnovous, zatímco Pán drží na koleni třetí kouli světa.

Detail obzoru vpravo nahoře: v jasném bílém slunečním svitu nad plachetnicí a pobřežním výběžkem kráčejí v zástupu po hřebeni tři drobné siluety, zatímco další postava dřepí u dřevěné šibenice úplně u pravého okraje.

Nyní zvedněte oči až k mořskému útesu vpravo nahoře. Těsně nalevo od pobřežní šibenice, u níž se spuštěnými kalhotami vzdorovitě dřepí zločinec a předvádí rčení „kálí na šibenici“, se vedle kostelní věže šourají v zástupu za sebou tři titěrné postavičky sotva na výšku nehtu. Je to evangelijní podobenství o slepých vedoucích slepé. O devět let později, v roce 1568, rok před svou smrtí, vytáhl Bruegel tato tři smítka z obzoru a proměnil je v Podobenství o slepcích v neapolském muzeu Capodimonte – pět stop široké lněné plátno se šesti klopýtajícími slepci, poprvé vyzkoušené právě zde na ploše sotva větší než centimetr malby.