
Dne 9. července 1923 souhlasil americký sběratel Duncan Phillips s tím, že synům pařížského obchodníka s uměním Paula Durand-Ruela zaplatí 125 000 dolarů za jediné Renoirovo plátno. Durand-Ruel je koupil přímo od malíře 14. února 1881 za 6 000 franků, nakrátko je prodal pařížskému bankéři Ernestu Balensimu, v dubnu 1882 je odkoupil zpět a po následujících čtyřicet let až do své smrti si je ponechal ve vlastním pařížském bytě. Den po uzavření obchodu Phillips v dopise předpověděl, že „lidé budou cestovat tisíce mil do našeho domu, aby je spatřili“ – tedy do cihlového rodinného sídla nedaleko Dupont Circle ve Washingtonu, D.C., které na podzim 1921 otevřel jako muzeum.
A cestují tam dodnes. Nahoře v sále 201 přístavby Goh Annex v muzeu The Phillips Collection na adrese 1600 21st Street NW, pět minut pěšky od stanice metra Dupont Circle, stojí v komorní místnosti přímo proti Snídani veslařů čalouněná lavice. Herec a sběratel Edward G. Robinson vzpomínal, že sem chodil přes třicet let a stával před obrazem „hodinu za hodinou, den za dnem a spřádal plány, jak jej ukrást“. Muzeum The Phillips Collection instaluje sál 201 jako pokoj v soukromém domě bez jakéhokoli očíslovaného schématu vedle rámu, takže když si na té lavici otevřete Chiaro, můžete přiřadit téměř každou tvář kolem lahví vína ke skutečnému jménu, aniž byste spustili oči z malby. Otevřeno je od úterý do soboty od 10.00 do 17.00 a v neděli od 11.00 do 17.00, v pondělí je zavřeno, každý třetí čtvrtek v měsíci je od 17.00 do 20.00 vstup zdarma a běžné vstupné činí 20 dolarů pro dospělé, 10 dolarů pro studenty a pro návštěvníky do 18 let je bezplatné.
Proč se tento oběd nikdy neodehrál během jediné neděle
Slunečné odpoledne na obraze Le Déjeuner des canotiers bylo iluzí budovanou celé měsíce. Koncem léta roku 1880 byl devětatřicetiletý Pierre-Auguste Renoir pozadu s nájmem, unavený společenskými portréty a vláčel velké plátno dvacet minut vlakem na západ od Paříže do podniku Maison Fournaise v Chatou. V dopise ze září 1880 svému mecenáši Paulu Bérardovi Renoir napsal, že už dlouho toužil namalovat tam veslařský výjev: „Nemládnu a nechtěl jsem tuhle malou slavnost odkládat, protože později už bych si ji nemohl dovolit.“
Přátelé přijížděli do Chatou v různých dnech až do podzimu, jak se měnilo počasí a modelům ujížděly vlaky, než chlad zahnal Renoira přes zimu zpět do pařížského ateliéru. Technické snímkování vedené hlavní restaurátorkou The Phillips Collection Elizabeth Steelovou ukazuje, kolik toho Renoir měnil za pochodu. Rentgenové snímky odhalují na židli v levém popředí původně namalovanou jinou ženu sedící čelem v šatech s tříčtvrtečními rukávy; v dopise Bérardovi si Renoir postěžoval na modelku, která mu šla na nervy, seškrábal ji a na její místo posadil Aline Charigotovou. Dokonce i červeno-bíle pruhovanou markýzu nad hlavami přimaloval až dodatečně přes již hotovou oblohu a stromy u řeky.
V roce 1912, ještě za Renoirova života, zveřejnil německý historik umění Julius Meier-Graefe jména třinácti portrétovaných, přičemž jeden kníratý profil vzadu ponechal beze jména, čímž počet hostů na balkoně stoupl na čtrnáct. Tento jmenný seznam z roku 1912 proměnil terasu v Chatou v jedno ze vzácných pláten devatenáctého století, kde se téměř ke každému hostu váže skutečný životopis – po boku skupinových portrétů shromážděných v přehledu Slavné obrazy: každá postava určena jménem.
Kdo sedí u stolu v Maison Fournaise

Při čtení od říčního zábradlí vlevo až do zastíněného rohu vpravo odpovídá každé číslo jednomu z níže uvedených hostů.
| # | Portrétovaný | Kdo to byl ve skutečném životě | Jak ho poznáte |
|---|---|---|---|
| 1 | Alphonse Fournaise ml. | Syn majitele restaurace, měl na starosti půjčovnu člunů | Zcela vlevo, opírá se o zábradlí v bílém veslařském tílku bez rukávů a slamáku |
| 2 | Aline Charigotová | Jednadvacetiletá švadlena z Essoyes; roku 1890 se provdala za Renoira | V levém popředí v klobouku zdobeném květy, zvedá k tváři maličkého opičího pinče |
| 3 | Louise-Alphonsine Fournaiseová | Dcera majitele podniku, Alphonsova sestra | Vlevo od středu, opírá se o dřevěné zábradlí ve žlutém slamáku, bradu si podpírá rukou |
| 4 | Baron Raoul Barbier | Bývalý důstojník jezdectva, jezdec a někdejší starosta koloniálního Saigonu | Uprostřed, sedí k nám zády v hnědém saku a kulatém klobouku |
| 5 | Jules Laforgue | Dvacetiletý symbolistický básník, kritik a tajemník Charlese Ephrussiho | Uprostřed v pozadí, na hlavě má měkkou tmavou čapku a na sobě hnědé sako |
| 6 | Ellen Andrée | Oblíbená pařížská divadelní herečka a mimka, vlastním jménem Hélène André | Uprostřed ve středním plánu, zvedá ke rtům čirou sklenku vína |
| 7 | Charles Ephrussi | Zámožný historik umění, sběratel a budoucí redaktor časopisu Gazette des Beaux-Arts | Vpravo od středu v pozadí, formálně oblečený v černém cylindru a tmavém kabátě |
| 8 | Neurčený muž z profilu | Čtrnáctý host, vynechaný ze seznamu Meier-Graefeho z roku 1912, možná kritik Georges Rivière | Kníratý profil napůl skrytý za pravým ramenem Adriena Maggiola |
| 9 | Angèle Legaultová | Bývalá květinářka, zpěvačka z šantánů, herečka a malířská modelka | Vpravo od středu u stolu v modrém s bílým nabraným límcem, vzhlíží doleva |
| 10 | Adrien Maggiolo | Royalistický novinář a ředitel listu La France nouvelle | Stojí ve světlém pruhovaném saku a sklání se přes Angèlino rameno |
| 11 | Gustave Caillebotte | Bohatý impresionistický malíř, mecenáš a závodní jachtař | V pravém popředí, sedí obkročmo na obrácené židli v bílém tílku a plochém slamáku |
| 12 | Eugène Pierre Lestringuez | Úředník ministerstva vnitra a badatel v oblasti okultismu | Vpravo nahoře v tmavé buřince, směje se směrem k Jeanne Samaryové |
| 13 | Paul Lhote | Blízký Renoirův přítel, novinář, povídkář a světoběžník | Vpravo nahoře v nakloněném slamáku a pruhované košili, naklání se těsně k Samaryové |
| 14 | Jeanne Samaryová | Slavná třiadvacetiletá komediální herečka divadla Comédie-Française | Zcela vpravo nahoře v tmavém čepci s peřím, tiskne si ruce v černých rukavičkách k uším |
Švadleny, veslaři a sběratel v hedvábném cylindru
Nové železniční tratě z nádraží Gare Saint-Lazare míchaly každou neděli na říčních březích pařížské společenské vrstvy a Renoir celou tu směsici soustředil na jedinou terasu. Vlevo dole v tmavomodrých šatech a klobouku zdobeném květy zvedá Aline Charigotová k nosu maličkého opičího pinče. Narodila se ve vesnici Essoyes v Champagni, roku 1874 se připojila ke své matce na Montmartru a s Renoirem se seznámila roku 1879 poblíž jeho ateliéru v ulici Saint-Georges. Devět let po Chatou, 14. dubna 1890, se vzali, vychovali tři syny včetně filmového režiséra Jeana Renoira a zůstali spolu až do její smrti v roce 1915.

Nad Aline se opírá Alphonse Fournaise mladší, jehož otec Alphonse starší, tesař říčních člunů, koupil tuto restauraci u mostu v Chatou roku 1857. Jeho zářivě bílé veslařské tílko odpovídá stejnému nátělníku Gustava Caillebotta vpravo dole.

Dál podél zábradlí si Alphonsova sestra Louise-Alphonsine podpírá tvář dlaní a naslouchá baronu Raoulu Barbierovi, bývalému důstojníkovi jezdectva a někdejšímu starostovi koloniálního Saigonu, jenž Renoirovi pomáhal přemlouvat modelky k cestě z Paříže. Za ní úhlopříčná dřevěná balustráda odděluje říční povětří od lidského ruchu podobně jako mramorové zábradlí Paola Veroneseho na Svatbě v Káni galilejské v Louvru, hodovním obraze, který Renoir hluboce ctil.
Za Barbierovým ramenem je jeden z hostů ustrojen spíše do bulvárního salonu než do loděnice. Mezi slamáky a odhalenými pažemi má Charles Ephrussi na sobě černý hedvábný cylindr a tmavý kabát. Pocházel z oděské rodiny obilních bankéřů, sbíral japonské řezby necuke proslavené ve vzpomínkové knize Edmunda de Waala Zajíc s jantarovýma očima, redigoval časopis Gazette des Beaux-Arts a zčásti inspiroval postavu Charlese Swanna u Marcela Prousta. Infračervené snímky Elizabeth Steelové ukazují, že Renoir nejprve namaloval Ephrussiho obráceného ven v tříčtvrtečním pohledu a teprve poté jej pootočil do profilu k jeho plachému dvacetiletému tajemníkovi, symbolistickému básníkovi Julesi Laforgueovi.

Přímo pod nimi upíjí divadelní herečka Ellen Andrée z čiré sklenky vína. Ve filmu Jeana-Pierra Jeuneta Amélie z Montmartru z roku 2001 kopíruje samotářský malíř toto plátno každý rok po dvacet let a přiznává, že právě ona je jedinou postavou, jež mu stále uniká – uprostřed společnosti, a přece ponořená do vlastních myšlenek.
Hned napravo od Ellen vykukuje zpoza ramene Adriena Maggiola záhadný čtrnáctý host. Kurátorka The Phillips Collection Eliza Rathboneová upozorňuje, jak blízce se jeho tenký knír a obočí shodují s Renoirovým profilovým portrétem kritika Georgese Rivièra z roku 1877.
Caillebottův odkaz a štamgasti z Montmartru
Pravé popředí ukotvuje Gustave Caillebotte, sedící v plochém slamáku obkročmo na obrácené proutěné židli. Byl Renoirovým nejspolehlivějším spojencem: kmotrem Renoirova nejstaršího syna Pierra, přítelem, který Renoira jmenoval vykonavatelem své závěti, a sběratelem, jehož odkaz více než šedesáti děl Moneta, Degase, Maneta, Cézanna, Pissarra, Sisleyho a Renoira přiměl Francii zavěsit impresionistické malíře do veřejných muzeí.

Přes opěradlo Caillebottovy židle naklání herečka a modelka Angèle Legaultová hlavu k royalistickému novináři Adrienu Maggiolovi, řediteli listu La France nouvelle, jemuž starší anglicky psané knihy často mylně říkaly Antonio. Za Maggiolem v pravém horním rohu se úředník ministerstva vnitra Eugène Pierre Lestringuez a spisovatel Paul Lhote naklánějí těsně k hvězdě Comédie-Française Jeanne Samaryové. Lhote stál znovu modelem roku 1883 jako tanečník na Renoirově Tanci na venkově a oba muži se později roku 1890 podepsali jako svědci na svatbě Renoira a Aline. Samaryová si v předstíraném zoufalství tiskne ruce v černých rukavičkách k uším; roku 1890 zemřela ve třiatřiceti letech na břišní tyfus.

Ve středu všech čtrnácti pohledů leží samotný zmačkaný bílý ubrus. Když kritik Armand Silvestre 11. března 1882 recenzoval sedmou výstavu impresionistů, chválil Renoirovu „pravou kresbu“ vystavěnou ze „souzvuku barevných tónů, a nikoli z linie“, což nikde nevystupuje zřetelněji než v poloprázdných lahvích vína, sklenkách na koňak, hroznech a broskvích vrhajících barevné odlesky na plátno ubrusu.

Čtyři léta před Chatou namaloval Renoir několik týchž montmartreských štamgastů na obraze Bal du moulin de la Galette, jednom z Caillebottových darů Francii, který dnes visí v nejvyšším patře Musée d’Orsay. Tomuto sálu v nejvyšším patře, kde se o čtyři léta mladší objevují Lestringuez, Lhote, Georges Rivière i mladší sestra Jeanne Samaryové Estelle, se věnuje náš průvodce po Musée d’Orsay. Zatímco tanec z roku 1876 rozpouští obrysy ve stínu akátů, Chatou uzamyká svou společnost do pevných pyramid – mnohem vřelejších než osamělý pařížský pult, jejž následujícího roku namaloval Édouard Manet na Baru ve Folies-Bergère.

Venku na ostrově Île des Impressionnistes v Chatou zrenovovaná restaurace Maison Fournaise dodnes podává obědy nad vodou. Sám Renoir se sotva zdržel, aby počkal, až barva zaschne. Osmnáct dní poté, co 14. února 1881 odevzdal plátno Durand-Ruelovi, vystoupil 4. března z lodi v Alžíru, aby maloval severoafrické světlo.