
Někdy v roce 1850 si v düsseldorfském ateliéru mladý americký malíř Worthington Whittredge oblékl vypůjčenou generálskou uniformu a vylezl na bednu. Stál tam s pokrčeným kolenem a zdviženou bradou, zatímco ho jeho přítel Emanuel Leutze maloval. Pak se prý převlékl a pózoval znovu, tentokrát jako muž, který řídí člun. Nejameričtější obraz, jaký kdy vznikl, se maloval v Německu, na břehu Rýna, a namaloval ho umělec narozený v Německu, který za modely bral ty Američany, kteří se zrovna ocitli ve městě.
Washington překračuje Delaware je obraz, kterým americké učebnice dějepisu ilustrují americkou revoluci, ten, který byl parodován v tisíci karikaturách. Je také obrovský. Plátno v Metropolitan Museum of Art je vysoké téměř 3,80 metru a široké téměř 6,50 metru, a skoro nikdo, kdo ho viděl v knize, by neuměl říct, kdo kromě generála sedí ve člunu. Na palubě je asi tucet lidí a téměř každý z nich byl vybrán, aby něco dokazoval.
Washington překračuje Delaware: člun v kostce

Čísla na obrázku odpovídají tomuto klíči. Jen dva lidé ve člunu mají jméno s jakoukoli jistotou, a i ta pocházejí z tradice a z raného výstavního katalogu, ne z něčeho, co by Leutze napsal na plátno. Popisy ostatních vycházejí z historika Davida Hacketta Fischera, jehož kniha Washington’s Crossing čte člun postavu po postavě.
| # | Postava | Kdo to je | Kde ho najít |
|---|---|---|---|
| 1 | Generál | George Washington, ve čtyřiačtyřiceti letech | Stojí uprostřed s jedním zvednutým kolenem, v tmavém plášti s červenou podšívkou |
| 2 | Praporečník | Poručík James Monroe, budoucí pátý prezident | Hned za Washingtonem, svírá žerď |
| 3 | Muž u žerdi | Beze jména; muž z pohraničí v kožešinové čepici a lovecké košili | Pod vlajkou, pomáhá ji držet proti větru |
| 4 | Střelec na přídi | Beze jména; střelec ze západu | Zcela vlevo, odstrkuje člun bidlem od ledu |
| 5 | Skot | Beze jména; čerstvý přistěhovalec v čepici balmoral | Vpředu, vesluje, v modré čepici s červenou bambulí |
| 6 | Černošský veslař | Beze jména; často, bez důkazů, spojovaný s Princem Whipplem | Vedle Skota, v námořnické kazajce a širokém klobouku |
| 7 | Muž v helmu | Neurčený | Pod Washingtonem, v tmavém plášti a koženém helmu |
| 8 | Veslař v červeném | Neurčený; možná žena | Uprostřed vpravo, táhne veslo, dlouhé vlasy ve větru |
| 9 | Důstojník držící si klobouk | Bez jisté identifikace | Za veslařem v červeném, šedovlasý muž v kabátě s červenými výložkami |
| 10 | Farmář | Beze jména; farmář z Pensylvánie nebo New Jersey | Klobouk se širokou krempou, kabát z deky, svisle držená zbraň |
| 11 | Raněný | Beze jména | Obvázaná hlava, zabalený do pláště lemovaného kožešinou |
| 12 | Kormidelník | Beze jména; podle tradice stál modelem Worthington Whittredge | Na zádi, v zelené lovecké košili, kožešinové čepici a s brašnou vyšívanou korálky |
| 13 | Hvězda | Jitřenka, nebo její symbol | Vlevo nahoře, prodírá se mraky |
| 14 | Zbytek armády | Čluny, koně a dělostřelectvo | Vpravo v pozadí, následují přes řeku |
Generál, který by měl sedět

Začněte číslem jedna, protože Leutze celý obraz postavil tak, aby ukazoval na něj. George Washington stojí kousek před středem člunu, levé koleno opřené o lavičku, pravou ruku na jílci kordu, obličej v jediném jasném světle na obloze. Je mu čtyřicet čtyři let. Týden před Vánoci 1776 napsal bratrovi, že podle něj „hra je skoro u konce“. Jeho armáda byla vyhnána z New Yorku a hnána přes New Jersey a většině vojáků končil závazek posledním dnem roku.
Co se stalo, byl přechod. V noci na 25. prosince 1776 se asi 2 400 mužů shromáždilo u McConkey’s Ferry na pensylvánské straně Delaware a přepravilo se přes řeku ve vánici sněhu a plískanice. Přistáli s několikahodinovým zpožděním, ušli potmě devět mil, asi 14 kilometrů, a kolem osmé ráno udeřili na hesenskou posádku v Trentonu. Zhruba 900 Hesenů padlo do zajetí. Byla to malá bitva s velmi velkým účinkem.
A teď ten problém. Muž, který by takhle stál v malé loďce na zamrzlé řece, by spadl přes palubu. Obhajoba, kterou předkládá Fischer, zní tak, že skutečné čluny vůbec nebyly malé loďky. Byly to durhamské čluny, dlouhé nákladní lodě s plochým dnem postavené na převoz železné rudy, s vysokými boky a šířkou zhruba dva a půl metru. V takových lodích, s ledovou vodou šplouchající na dně, bylo stání to nejrozumnější. Póza je tedy méně absurdní, než vypadá. Fikcí je člun kolem ní.
James Monroe a vlajka, která ještě neexistovala
Za Washingtonem, se žerdí sevřenou v obou rukou, stojí číslo dvě. Raný výstavní katalog ho určil jako poručíka Jamese Monroea a to jméno se ujalo. V prosinci 1776 bylo Monroeovi osmnáct, byl důstojníkem 3. virginského pluku a v Trentonu opravdu byl. Přeplul s předsunutým oddílem pod velením kapitána Williama Washingtona, vzdáleného generálova bratrance, a během útoku byl postřelen do ramene. Mušketová kule mu přerušila tepnu a málem vykrvácel. O čtyřicet let později byl prezidentem. V generálově člunu, pokud víme, nebyl.
Vlajka, kterou drží, je nejslavnější chybou obrazu. Je to vlajka s hvězdami a pruhy, se třinácti hvězdami v kruhu na modrém poli. Tento vzor o štědrovečerní noci 1776 neexistoval. Kontinentální kongres přijal vlajku se třinácti pruhy a třinácti hvězdami až 14. června 1777, o šest měsíců později.
Leutze vlajku přesto chtěl. Je to největší samostatný tvar na obraze a nevlaje rovně. Je zkroucená, napůl svinutá, teprve se vztyčuje. Národ se staví ve vichřici a ještě není hotový.
Číslo tři, muž pod vlajkou v kožešinové čepici a světlé lovecké košili, pomáhá Monroeovi ji udržet. Nemá jméno. Jeho úkolem je spojit vlajku s muži, kteří veslují.
Skot a veslař na přídi

Číslo čtyři je úplně na přídi, jednou nohou zapřený přes okraj, a zaráží bidlo do ledu. Nosí kožešinovou čepici a dlouhý zelený kabát. Fischer nazývá muže na přídi a na zádi „střelci ze západu s tvrdými tvářemi“, lovci z vnitrozemí, kteří byli ostřelovači armády.
Číslo pět je mladík, který vpředu vesluje, v modré čepici s červenou bambulí nahoře. Je to skotská čepice a Fischer ho čte jako čerstvě přistěhovalého Skota. Leutze, narozený roku 1816 ve Schwäbisch Gmündu a do Ameriky přivezený jako dítě, byl sám přistěhovalec a nováčka posazuje do čela člunu národa.
Číslo šest sedí vedle Skota, opírá se do vesla a je to postava, na kterou se lidé ptají nejčastěji. Má široký klobouk a podle Fischerova popisu krátkou dehtovanou kazajku námořníka z Nové Anglie. Je černoch. Fischer to říká přímo: přítomnost Afroameričana ve člunu nebyla náhoda, protože Leutze byl přesvědčený abolicionista.
Přes sto let se tomuto muži říká Prince Whipple. Prince Whipple skutečně žil. Byl to zotročený muž z New Hampshiru, kterého vlastnil William Whipple, signatář Deklarace nezávislosti, a ve válce opravdu sloužil a byl propuštěn na svobodu. Představa, že přeplul s Washingtonem, pochází od abolicionistického spisovatele Williama Coopera Nella, který ji zveřejnil v roce 1852, rok po dokončení obrazu. Nic nenasvědčuje tomu, že by Leutze o Princi Whipplovi kdy slyšel, a William Whipple, jeho vlastník, byl toho prosince s Kontinentálním kongresem v Baltimoru, ne na Delaware. Fischer dochází k závěru, že všechny doklady říkají, že Prince Whipple ve člunu nebyl.
To, co doklady podporují, je lepší než legenda. Fischer tvrdí, že oblečení muže označuje jako jednoho z mužů Johna Glovera z Marbleheadu, massachusettského pluku rybářů a námořníků, který tu noc armádu převezl přes řeku. Gloverův pluk byl rasově smíšený, sloužili v něm společně černí i bílí námořníci. Muž v dehtované kazajce je tedy něco přesnějšího než legenda: jeden z bezejmenných námořníků, bez nichž by se nikdo do New Jersey nedostal.
Veslař v červeném a lidé, které Leutze posadil doprostřed
Číslo sedm sedí těsně pod Washingtonem, napůl skrytý v tmavém plášti, s černým koženým helmem s hřebenem. Nikdy nebyl přesvědčivě určen. Helma vypadá jako čepice jezdce a možná Leutze nechtěl víc než tohle: další druh vojáka.

Číslo osm je nejpodivnější postava na palubě. Uprostřed člunu silně táhne veslo někdo ve volném červeném kabátě, s dlouhými hnědými vlasy, které vlají přes hladkou, sklopenou tvář. Fischer ji nazývá „androgynní postavou“ a dodává, že by to mohla být žena v mužském oblečení. Leutze nezanechal žádný klíč. Víme, že ženy kontinentální armádu doprovázely a sloužily jí a že někteří historici upozorňují na ženy v jejích seznamech přídělů. Leutze mohl mít na mysli velmi mladého muže, nebo právě tu nejednoznačnost, kterou cítíte, když se na tu tvář díváte.
Za veslařem v červeném je číslo devět, šedovlasý muž v kabátě s červenými výložkami, který si proti větru drží černý klobouk. Vypadá jako důstojník. Některé zdroje s odkazem na výstavní katalog z roku 1853 uvádějí, že na obraze je generál Nathanael Greene vyklánějící se přes okraj a plukovník Edward Hand, který sedí a drží si klobouk. Pokud má ten katalog pravdu, mohl by to být Hand. Je to rozumné čtení, ne jisté.
Čísla deset a jedenáct jsou Fischerovi farmáři z Pensylvánie a New Jersey, v kabátech z dek a kloboucích se širokou krempou. Jeden drží svisle zbraň, kterou Fischer určuje jako dvouhlavňovou brokovnici venkovana. Druhý, hlouběji ve stínu, má pod kloboukem obvázanou hlavu a vypadá, slovy Fischera, velmi nemocně. To je domobrana, muži, kteří přicházeli ze svých statků vždy na pár týdnů. V této části člunu nikdo nepózuje.
Číslo dvanáct je kormidelník na zádi, poslední postava, ke které dojdete. Má kožešinovou čepici, zelenou loveckou košili, kamaše a přes tělo na řemeni brašnu s třásněmi a korálky. Někteří autoři čtou jeho oblečení jako indiánské. Fischer v něm vidí druhého ze dvou střelců ze západu, po jednom na každém konci člunu. Podle většiny zdrojů, včetně Whittredgeových vlastních vzpomínek, šlo o jeho druhé pózování: muž, který stál modelem Washingtonovi, stál modelem i muži, jenž drží generálův člun v kurzu.
Když to sečtete, je člun vzorníkem země, kterou chtěl Leutze divákům ukázat: plantážník z Virginie, dospívající důstojník, muži z pohraničí, Skot, černošský námořník z Nové Anglie, farmáři, raněný a postava, která by mohla být žena. Fischer tu myšlenku shrnuje anglickým rčením: všichni seděli na jedné lodi.
Špatná řeka, špatná hodina, špatný led

Slavné chyby obrazu Washington překračuje Delaware stojí za to vyjmenovat, protože každá z nich se ukáže jako volba.
Čas je špatně. Přechod proběhl potmě, od podvečera zhruba do tří do rána, v bouři. Leutze maluje první světlo, s vyjasňující se oblohou nad protějším břehem. Nahoře v levém rohu, u čísla třináct, se mraky prodírá jediná jasná hvězda. Fischer ji nazývá „prorockou hvězdou“. Je to úsvit jako slib, ne jako denní doba.
Řeka je špatně. Leutze maloval v Düsseldorfu a široká řeka s nízkými kopci v pozadí se mnohem víc podobá Rýnu než úzké Delaware u McConkey’s Ferry. Špatně je i led, nebo je přinejmenším přehnaný. Kritici poukazovali na to, že skutečný říční led by byl proudem obroušený do hladka, ne navršený do skleněných ker jako ty v popředí. Ty skleněné kry jsou tam proto, aby ukázaly, jak těžké to bylo.
Za generálovým člunem, u čísla čtrnáct, vezou další čluny muže, vzpínající se koně a děla. Při skutečném přechodu se přes řeku dostalo osmnáct polních děl i s koňmi. Aspoň to je pravda.
A proto chyby obraz nepotopí. Leutze ho vymyslel poté, co v celém Německu ztroskotaly revoluce roku 1848, a chtěl evropským liberálům ukázat, jak vypadala revoluce, která uspěla: zoufalá, improvizovaná, vykonaná obyčejnými lidmi v hrozném počasí. Fischerův verdikt zní, že kritici měli v některých detailech pravdu, ale velké myšlenky obrazu jsou věrné dějinám.
Namalovaný dvakrát: požár, Brémy a kopie, která přeplula Atlantik
Obraz v Met není první verzí. Leutze dokončil plátno v plné velikosti v roce 1850 a 5. listopadu 1850 ho poškodil požár v jeho ateliéru. Poškozený obraz byl opraven a nakonec se dostal do Kunsthalle v Brémách na severu Německa. Zničen byl za druhé světové války, když spojenecké bombardování zasáhlo město. Většina zdrojů klade jeho ztrátu do náletu v roce 1942.
Ještě než bylo to plátno opraveno, začal Leutze se svými pomocníky druhou repliku v plné velikosti. Whittredge později vzpomínal, že velké plochy oblohy namaloval během celonočního sezení. Tato druhá verze je ta newyorská. V říjnu 1851 byla vystavena na Broadwayi ve Stuyvesant Institute a přišlo se na ni podívat přes 50 000 lidí. Podnikatel Marshall O. Roberts ji koupil za 10 000 dolarů, tehdy mimořádnou cenu za americký obraz. V roce 1897 ji John Stewart Kennedy daroval Met.
Existuje i mnohem menší verze, vytvořená v Leutzeově ateliéru jako předloha pro rytinu, zřejmě s pomocí mladého Eastmana Johnsona. Léta visela v Západním křídle Bílého domu, přešla do Minnesota Marine Art Museum ve Winoně a v květnu 2022 se prodala v aukční síni Christie’s za 45 milionů dolarů.
Rám s orlem nahoře

Po většinu 20. století visel obraz v prostém rámu. Pak v roce 2007 listovala kurátorka Met Carrie Rebora Barratt albem v New-York Historical Society a našla fotografii Mathewa Bradyho z roku 1864. Ukazovala obraz na newyorském veletrhu pro vojáky Unie, ve zlaceném rámu s vyřezávaným orlem nahoře.
Met nechal rám podle té fotografie znovu vyrobit firmou Eli Wilner and Company. Samotný vyřezávaný nástavec je široký přes čtyři metry: orel s roztaženými křídly nad vlajkami, píkami, bubnem a štítem, se stuhou, která cituje smuteční řeč Henryho Leeho za Washingtona, první ve válce, první v míru a první v srdcích svých krajanů. Obraz s novým rámem se vrátil na výstavu, když se v lednu 2012 znovu otevřely zrekonstruované sály American Wing v Met.
Časté otázky k obrazu Washington překračuje Delaware
Kdo sedí ve člunu na obraze Washington překračuje Delaware?
George Washington a asi tucet dalších. Tradice určuje mladého důstojníka s vlajkou jako Jamese Monroea. Ostatní jsou typy, ne portréty: střelci, farmáři, skotský přistěhovalec, černošský námořník a veslař v červeném, který by mohl být žena.
Kde visí obraz Washington překračuje Delaware?
Obraz je v Metropolitan Museum of Art v New Yorku, v American Wing, v sále 760. Muzeum ho vlastní od roku 1897.
Jak velký je obraz Washington překračuje Delaware?
Měří 378,5 × 647,7 centimetru, tedy 149 × 255 palců. To je téměř 3,80 metru na výšku a téměř 6,50 metru na šířku, bez rámu.
Je černoch ve člunu Prince Whipple?
Pravděpodobně ne. Příběh o Whipplovi vyšel poprvé v roce 1852, po dokončení obrazu, a historik David Hackett Fischer dospěl k závěru, že Prince Whipple u přechodu nebyl. Postava spíš představuje jednoho z námořníků Johna Glovera z Marbleheadu, pluku, v němž sloužili i černí námořníci.
Co je na obraze Washington překračuje Delaware historicky špatně?
Vlajka s hvězdami a pruhy byla přijata až v červnu 1777, přechod proběhl v noci v bouři, skutečné čluny byly velké durhamské čluny a řeka vypadá jako Rýn. Většina z toho byla záměrná volba, ne neznalost.
Čeho si všímat v Met

Washington překračuje Delaware visí v sále 760 American Wing, v prvním patře budovy Met na Páté avenue. Met je ve středu zavřené a v pátek a v sobotu má otevřeno déle, ale otevírací doba a ceny vstupenek se mění, takže si před návštěvou zkontrolujte web muzea. Sál je dost dlouhý na to, abyste udělali, co s reprodukcí nejde: šli k obrazu.
Začněte na druhém konci místnosti. Odtud vidíte vlajku, generála, světlo, které se mu protrhává nad hlavou, a nic dalšího.
Pak pomalu jděte blíž a nechte člun rozpadnout se na lidi. Najděte Skotovu červenou bambuli. Najděte ruku černošského veslaře na veslu. Najděte tvář veslaře v červeném. Z této vzdálenosti, se spuštěným Chiaro, hraje příběh Gloverových námořníků z Marbleheadu ve chvíli, kdy se díváte přímo na muže v dehtované kazajce, a bezejmenná postava se stává tou, která všechny dostala na druhý břeh.
Nakonec jděte až k ledu. Prohlédněte si kry v popředí, skleněné a zelené. Pak se podívejte vlevo nahoru na hvězdu. Leutze dal dřinu a naději do protilehlých rohů.
Pokud vás baví číst přeplněný obraz osobu po osobě, stejný přístup funguje u Delacroixova obrazu Svoboda vede lid, další revoluce namalované jako průřez národem, a u Rembrandtovy Noční hlídky, kde ti, kdo zaplatili, dostali nejlepší místa. Davidova Korunovace Napoleona ukazuje, co se stane, když malíř zasadí lidi do historické chvíle, u které nikdy nebyli. Celá série je shrnutá v přehledu Slavné obrazy, každá postava určená. A stránka Met na našem webu má Leutzeův obraz jako audiozastávku, spolu se zbytkem muzea.
Whittredge, přítel na bedně, se sám stal známým krajinářem a dožil se roku 1910. Po zbytek života mohl říct něco, co nikdo jiný: byl zároveň Georgem Washingtonem i mužem vzadu ve člunu, který ho kormidloval. Podívejte se na člun naposledy. Generál je jediný muž v něm, který nemá co dělat. Všichni ostatní, včetně muže, který si zahrál i generála, ho převážejí na druhý břeh.