
V archivu madridského královského paláce leží položkový účet za výdaje, jejž 23. července 1800 podepsal Francisco de Goya. Koruně naúčtoval 980 realů za deset malých pláten s napínacími rámy, 420 realů za dřevěné bedny a přepravu, 860 realů za jedno obrovské plátno, 1 140 realů za čtyři cesty kočárem a 2 114 realů madridskému obchodníkovi s barvami Manuelu Ezquerrovi y Trápagovi za pigmenty a malířské potřeby. Čtyřiapadesátiletý první dvorní malíř, předchozích sedm let naprosto hluchý po takřka smrtelné nemoci v Cádizu, se právě vrátil z jarního královského paláce v Aranjuezu.
Královna Marie Luisa Parmská uvedla celou zakázku do pohybu 22. dubna 1800, když z Aranjuezu napsala svému oblíbenci a někdejšímu prvnímu ministrovi Manuelu Godoyovi, že král Karel IV. si přeje, aby Goya namaloval „nás všechny společně“, jakmile dokončí portrét Godoyovy manželky. Místo aby nutil španělské Bourbony celé týdny společně pózovat, maloval Goya jejich hlavy jednu po druhé na červeně podmalovaná plátna. Už 9. června královna Godoyovi hlásila, že studie jsou hotové a „všechny nesmírně věrné“. Během následujícího roku Goya ve svém madridském ateliéru sestavil třímetrové plátno, v polovině roku 1801 je odevzdal a téhož prosince předložil konečný účet. Ani král, ani královna nezaznamenali jedinou stížnost.
Později v devatenáctém století koloval bonmot běžně připisovaný francouzskému básníkovi Théophilu Gautierovi – třebaže v jeho vydaném španělském cestopise chybí –, jenž se králi a královně vysmíval, že vyhlížejí jako „pekař z nároží a jeho žena poté, co vyhráli v loterii“. Návštěvníci dodnes hledí na povislé brady, tmavé kolečko na spánku královy sestry a mladou ženu odvracející tvář ke zdi a domnívají se, že Goya pošetilému panovníkovi propašoval pod nos krutou satiru. Kurátoři v Museo del Prado, vedení po desetiletí znalkyní Goyova díla Manuelou Menou Marquésovou, tento mýtus odmítají. Ve španělské dvorské tradici Velázqueze maloval Goya prosté rysy Bourbonů pozorně podle skutečnosti a bez lichocení, s důvěrou, že královskou hodnost dostatečně vyjádří jejich diamanty a rytířské stuhy.
Kde obraz visí v sále 032 v Pradu
V Pradu visí Rodina Karla IV. v sále 032 v prvním patře Villanuevovy budovy. Hned vedle ní je vystaveno pět dochovaných Goyových olejových skic z Aranjuezu z roku 1800: Marie Josefa, Antonio Pascual, Carlos María Isidro, Francisco de Paula a Ludvík Parmský. Pohled na tyto teplé studie na načervenalém podkladu přímo vedle hotového portrétu spor o karikaturu okamžitě rozetne. Goya přenesl sklon každé hlavy na velké plátno, aniž pokřivil jediná ústa.
Prado má otevřeno od pondělí do soboty od 10.00 do 20.00 a v neděli a o svátcích od 10.00 do 19.00. Základní vstupné činí 15 eur. Sály stálé sbírky jsou v běžné dny během posledních dvou hodin zdarma – od pondělí do soboty od 18.00 do 20.00 a v neděli a o státních svátcích od 17.00 do 19.00 –, u pokladen u vchodu Puerta de Goya se však fronty tvoří s předstihem. Časování vstupu a okolní sály podrobně rozebírá náš průvodce návštěvou Prada a průvodce nejvýznamnějšími díly Prada.
Každá postava na obraze Rodina Karla IV., zleva doprava

Každý mužský člen královské rodiny, jemuž je vidět hruď, má na sobě blankytně modrou a bílou šerpu Řádu Karla III. Čtyři z nich – Ferdinand, Francisco de Paula, král Karel IV. a don Ludvík – a k nim červená stužka zahlédnutelná u límce Antonia Pascuala nesou také Řád zlatého rouna. Každá členka královské rodiny, jejíž šaty jsou vidět, nosí fialovo-bílou šerpu Řádu šlechtičen královny Marie Luisy, založeného na královninu žádost 21. dubna 1792; další dvorské a skupinové obrazy rozklíčované stejným způsobem najdete v přehledu Slavné obrazy: každá postava určena jménem.
| # | Postava | Vztah ke králi Karlu IV. | Jak ji poznáte |
|---|---|---|---|
| 1 | Francisco de Goya | První dvorní malíř | Napůl skrytý v hlubokém stínu zcela vlevo za vysokým nakloněným plátnem |
| 2 | Infant Carlos María Isidro | Druhý žijící syn, dvanáctiletý | Červený kabátec zcela vlevo, vykukuje zpoza pasu staršího bratra |
| 3 | Ferdinand, kníže asturský | Nejstarší žijící syn a dědic trůnu, budoucí Ferdinand VII., patnáctiletý | Vykračuje vpřed vlevo ve světle modrém sametovém kabátci |
| 4 | Infantka Marie Josefa | Neprovdaná starší sestra krále, pětapadesátiletá | Ozdoba z peří ve vlasech a velké černé kulaté kolečko na pravém spánku |
| 5 | Neurčená budoucí nevěsta | Zamýšlená kněžna asturská | Mladá žena v bílém a zlatém, která od nás zcela odvrací tvář |
| 6 | Infantka Marie Isabela | Nejmladší žijící dcera, desetiletá | Stojí v bílém pod matčinou ochranitelskou pravou paží |
| 7 | Královna Marie Luisa Parmská | Manželka a vlastní sestřenice krále, osmačtyřicetiletá | Přesně uprostřed, zlato-černá róba, diamantový šíp připjatý v tmavých kadeřích |
| 8 | Infant Francisco de Paula | Nejmladší syn, šestiletý | Jasně šarlatový jednodílný obleček, drží matčinu levou ruku |
| 9 | Král Karel IV. | Španělský král, jedenapadesátiletý | Nakročený vpřed napravo od středu, tmavohnědý kabátec posetý řádovými hvězdami |
| 10 | Infant Antonio Pascual | Mladší bratr krále, čtyřiačtyřicetiletý | Vytřeštěné oči vykukující těsně přes královo levé rameno |
| 11 | Infantka Carlota Joaquina | Nejstarší dcera, budoucí portugalská královna, pětadvacetiletá | Zachycena přísně z profilu s diamantovým šípem a drahokamy posázenou čelenkou ve vlasech |
| 12 | Don Ludvík, princ parmský | Zeť a královnin synovec, budoucí král Etrurie, šestadvacetiletý | Nejvyšší postava vpravo v oranžově červeném vyšívaném kabátci |
| 13 | Infant Karel Ludvík | Maličký vnuk, šestiměsíční | Zavinutý v bílé krajce v matčině náručí, už s královskou šerpou |
| 14 | Infantka Marie Luisa Josefína | Dcera, princezna parmská, sedmnáctiletá | Zcela vpravo, chová nemluvně s jemným, něžným úsměvem |
Goya ve tmě a chybějící zrcadlo
Goya umístil sám sebe do hnědého stínu za ramenem prince Ferdinanda, odkud hledí ven zpoza dřevěného napínacího rámu vysokého svislého plátna. Ruce mu zůstávají skryté za rámem a mladým donem Carlosem.

Každý dvořan v roce 1801 tu narážku okamžitě pochopil. Roku 1656 se Diego Velázquez namaloval za tyčícím se plátnem při levém okraji Dvorních dam, jež visely v madridském královském paláci, kde si je Goya kolem roku 1778 zkopíroval v leptu.
Goya však Velázquezovu místnost obrátil naruby. Velázquez dopřál dvoru Filipa IV. hluboký sál s dveřmi, okny a zářícím zrcadlem na zadní stěně. Goya zadní zrcadlo zcela odstranil. Rodinu Karla IV. vměstnal na mělký pás sluncem zalité podlahy před dvě tmavá, nečitelná plátna na pozadí. Aby všech třináct Bourbonů hledělo přímo na nás a Goya se přitom zpoza jejich zad díval týmž směrem, musejí stát čelem k obrovskému zrcadlu umístěnému přesně tam, kde stojíme my.

Soupeřící bratři a nevěsta bez tváře
Dva mladí bratři na levé straně v sobě nesou zárodek španělských občanských válek devatenáctého století. Ferdinand, kníže asturský, vykračuje vpřed ve světle modrém kabátci s pravou paží volně spuštěnou podél těla. Osm let po tomto pózování svrhl svého otce při vzpouře v Aranjuezu, v Bayonne nakráčel do Napoleonovy pasti, přepustil Španělsko Josefu Bonapartovi a roku 1814 se vrátil jako král Ferdinand VII., aby obnovil inkvizici a vyhnal Goyu do exilu v Bordeaux. Jeho mladší bratr Carlos María Isidro v červeném se drží Ferdinanda kolem pasu; když Ferdinand v roce 1833 zemřel, odmítl Carlos uznat Ferdinandovu dceru Isabelu II. a rozpoutal tři krvavé karlistické války.

Infantka Marie Josefa, králova neprovdaná starší sestra, vyhlíží zpoza Ferdinanda se žluto-bílým peřím ve vlasech a kulatým černým terčíkem na pravém spánku. Dvořané osmnáctého století nosili drobná sametová znaménka krásy zvaná lunares a lékaři lepili na vřídky na spáncích a proti bolestem hlavy větší náplasti z černého taftu napuštěné pryskyřicí nebo opiem. Zemřela v prosinci 1801, pouhých několik měsíců po dokončení portrétu.
Vedle ní stojí Goyovo nejpodivnější řešení. Vysoká mladá žena s diamanty a královninou fialovo-bílou šerpou otáčí hlavu úplně ke zdi, takže ukazuje jen tmavé kadeře, ucho a linii čelisti. Ferdinand v roce 1800 ještě žádnou zasnoubenou nevěstu neměl, a tak Goya namaloval zástupnou postavu, jejíž obličej bylo možné doplnit, jakmile bude podepsána svatební smlouva. V říjnu 1802 se Ferdinand oženil s princeznou Marií Antonií Neapolskou. Goyu už nikdy nikdo nezavolal zpět, aby její tvář domaloval.
Královna Marie Luisa uprostřed
Královna Marie Luisa zaujímá naprostý střed plátna, přímo pod švem mezi oběma obrazy na pozadí, kam dvorský protokol obvykle stavěl krále. Nasvícená jasněji než kdokoli jiný má na sobě francouzské empírové šaty s vysokým pasem ze zlatého tkaniva a černé krajky, které dávaly vyniknout pažím, na něž byla hrdá ještě v osmačtyřiceti letech po čtyřiadvaceti těhotenstvích a čtrnácti živě narozených dětech. V tmavých kadeřích se jí třpytí diamantový šíp, francouzský módní šperk představující Amorovu střelu. O desetiletí později se Goya téže ozdobě vysmál, když totožný diamantový šíp vetkl do vlasů šklebící se stařeně na obraze Čas a stařeny.

Francouzský vyslanec Jean-François de Bourgoing i další zahraniční diplomaté v Madridu zaznamenali, že Španělsko řídili Marie Luisa s Godoyem, zatímco dobrosrdečný Karel IV. za každého počasí trávil všechna odpoledne na lovu. Její ústřední místo přesto odpovídá dynastické logice Bourbonů. Je živoucím kmenem rodokmenu, který spojuje dědice trůnu vlevo s jejími nejmladšími žijícími dětmi: Marií Isabelou pod pravou paží a malým Franciscem de Paula v jasném šarlatu u levé ruky. Zprávy o slzách Francisca de Paula, když jej francouzští vojáci 2. května 1808 vyváděli z madridského paláce, pomohly zažehnout povstání Dos de Mayo. V dnešním Pradu propojuje Chiaro tohoto chlapce v červeném přímo s přízemním sálem 064, kde Goya namaloval krveprolití z 2. a 3. května, a dál se sálem 067, kde čtrnáct nástěnných maleb z Goyova venkovského domu zahrnuje i Saturna požírajícího svého syna.
Čeho si všimnout na pravé straně ze vzdálenosti jednoho metru
Král Karel IV. vykračuje na pravé straně o půl kroku vpřed a jeho klidná ruměnná tvář se vznáší nad stříbrnými hvězdami, Zlatým rounem, Řádem Karla III., červenou šerpou svatého Januaria, francouzským Řádem svatého Ducha a odznakem španělských vojenských řádů. Přistupte k plátnu na vzdálenost jednoho metru a všechny ty dvorské klenoty se rozpadnou na volné, máslově hutné tahy bílé, bledě žluté, okrové a rumělkové barvy tažené plným štětcem – přesně v duchu pozdního Velázqueze.

Přes královo levé rameno vykukuje jeho mladší bratr Antonio Pascual, jenž trávil tiché palácové dny vázáním knih, vyšíváním a soustružením dřeva, než se později postavil za nekompromisní absolutismus. Vedle něj se v plochém profilu objevuje králova nejstarší dcera Carlota Joaquina. V roce 1800 žila v Lisabonu jako manželka portugalského prince regenta, takže pózování v Aranjuezu zmeškala a Goya její profil zkopíroval ze staršího madridského portrétu.

Zcela vpravo stojí don Ludvík Parmský a jeho mladá choť infantka Marie Luisa Josefína, z nichž Napoleon hned následujícího roku učinil krále a královnu Etrurie v Toskánsku. V jejím náručí spočívá okaté nemluvně Karel Ludvík, zavinuté v bílé křestní krajce a už opásané miniaturní modro-bílou šerpou Řádu Karla III. Na dítěti a jeho matce Goyův štětec znatelně zjemňuje a propůjčuje pravému okraji tohoto dusného dvorského sálu jediný bezprostřední úsměv.